ALBIGENSKÁ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA- KATAŘI

ALBIGENSKÁ  KŘÍŽOVÁ  VÝPRAVA- KATAŘI

V roce 1209 sestoupila armáda o síle 30.000 rytířů a pěších vojáků jako smršť ze severní Evropy do Languedocu- hornatého severovýchodního úpatí Pyrenejí v místech, kde se nyní rozkládá jižní Francie. V následující válce bylo zpustošeno celé území, byla zničena úroda, vyhlazena města a veškeré obyvatelstvo vyvražděno. Toto vyvražďování probíhalo v tak rozsáhlé míře, že může být považováno za první případ „genocidy“ v moderních evropských dějinách. Například ve městě Béziers bylo zmasakrováno 15.000 mužů, žen a dětí- mnozí z nich dokonce v úkrytu kostela. Když se velitel ptal papežova zástupce, jak má rozlišit kacíře od pravověrných, odpověď zněla: „ Zabte  je všechny , Bůh své vlastní rozpozná.“ Tato citace je velice rozšířená, může však být smyšlená. Po Bézirers se výbojná armáda přehnala po celém území Languedocu. Padl Perpignan, Narbonne, Carcassonne, Toulouse. Tato válka trvala téměř 40 let a dnes ji známe jako albigenskou křížovou výpravu. Byla to křížová výprava v pravém slova smyslu. Vyvolal ji papež. Její účastníci nosili na svých tunikách kříž stejně jako křižáci v Palestině. A odměna byla stejná jako pro křižáky ve Svaté zemi- odpuštění všech hříchů, odčinění všeho pokání, zajištěné místo v nebi a veškerá uloupená kořist. V době ,  kdy křížová výprava dospěla ke svému konci se Languedoc naprosto změnil- byl vehnán zpět do barbarství, které charakterizovalo zbytek Evropy. Proč? Kvůli čemu nastala taková brutalita, spoušť a zkáza? Oblast, nyní známá jako Languedoc, nepatřila na počátku 13. St. oficiálně k Francii. Bylo to nezávislé knížectví, jehož jazyk, kultura a politické instituce měly méně společného se severem než se Španělskem- s královstvími Léonu, Aragonie a Kastilie. Knížectví vládla řada urozených rodin, jejichž hlavou byla toulouská hrabata a mocný rod Trancavelů. A uvnitř hranic tohoto knížectví kvetla kultura, která byla ve své době nejvyspělejší a nejkultivovanější v celém křesťanském světě, snad jen s výjimkou Byzance.LANGUEDOC v katarské době- Bordeaux, řeka Garonna, Cahors, řeka Rhona, Agen, Moissac, Montauban, Albi, Avignon, Nimes, Toulouse, Castres, Montpelier , Muret, Minerve, Béziers, Carcasonne, Narbonne, Pamiers, Mirepoix, Foix, Limoux, Alet, Termes, La Valenet, Montségur, Queribus, Perpignan. Languedoc měl s Byzancí mnoho společného. Například vzdělání se těšilo velké společenské vážnosti, na rozdíl od severní Evropy. Vzkvétala tu filosofie a další intelektuální činnosti, velebila se poezie a dvorská láska, lidé nadšeně studovali řečtinu, arabštinu a hebrejštinu a v Lunelu a Narrbonne se dařilo školám zaměřeným na studium kabaly- starověké esoterické nauky judaismu. Dokonce i šlechta uměla číst a psát, a to v době, kdy většina severních šlechticů nedokázala napsat ani své jméno. Stejně jako Byzanc prosazoval i Languedoc civilizovanou, bezproblémovou náboženskou toleranci- na rozdíl od fanatické horlivosti, která byla příznačná pro ostatní části Evropy. Přadena islámské a judaistické víry pronikla například prostřednictvím námořních obchodních středisek jako Marseille, nebo si našla cestu ze Španělska přes Pyreneje. V té době se římská církev netěšila vysoké vážnosti, obyvatelstvo Languedocu přestávalo rychle sympatizovat s římskými duchovními, zejména pro jejich nechvalně známou zkorumpovanost. Existovaly kostely , kde se nekonala mše více než 30 let. Mnozí kněží přehlíželi své farníky a starali se o obchod nebo velké nemovitosti. Jakkoli byla církev zkažená, Languedoc dosáhl kulturního vrcholu, který Evropa nezaznamenala až do období renesance. Ale stejně jako v Byzanci se i zde objevovaly projevy samolibosti, úpadku a tragická slabost, díky kterým nebyla tato oblast naprosto připravená na útok, který na ni dopadl. Již po nějakou dobu si severoevropská šlechta i římská církev uvědomovaly její zranitelnost a toužily ji využít. Severoevropská šlechta dychtila po bohatství a přepychu Languedocu mnoho let. A církev měla zájem z vlastních důvodů. Zásadní bylo, že slábla její moc v této oblasti. A zatímco v Languedocu vzkvétala kultura, vzkvétalo také ještě něco jiného- největší kacířství středověkého křesťanského světa. Navzdory tomu, že stoupenci tohoto kacířství byli v podstatě nenásilní, představovali vážné ohrožení římské autority. Kolem roku 1200 se zdálo velice reálné , že by toto kacířství mohlo v Languedocu nahradit římský katolicismus jako dominantní podobu křesťanství. Mnohem zlověstnější začalo být vyzařováním do dalších částí Evropy, především do městských center v Německu, Flandrech a Champagne. Kacíři byli známi pod širokou škálou jmen. V roce 1165 je odsoudil církevní koncil v languedockém městě Albi. Z toho důvodu, nebo snad proto, že bylo Albi jedním z jejich center se jim často říkalo albigenští. Jindy byli označováni jako kataři. Označení“ albigenští“ a „kataři“neodkazovala k jediné soudržné církvi, jako byla římskokatolická, s pevnou , kodifikovanou a konečnou kostrou doktríny a teologie. Kacíři, o nichž je řeč, tvořili množství různorodých sekt- často pod vedením nezávislého vůdce, jehož stoupenci přijali jeho jméno. Obecně vzato kataři vyznávali nauku o reinkarnaci a ženský princip v náboženství. Kazatelé a učitelé na katarských shromážděních , známí jako „parfaits“ ( „ dokonalí“) byli tudíž samozřejmě obou pohlaví. Kataři zároveň odmítali ortodoxní katolickou církev a popírali platnost veškeré církevní hierarchie či oficiální a předem určené prostředníky mezi člověkem  a  Bohem. V jádru tohoto postoje leží důležitý katarský princip- odmítnutí „víry“ přijímané z druhé ruky, kataři trvali na bezprostředním a osobním poznání, náboženské či mystické zkušenosti získané přímo. Tato zkušenost byla nazývána „gnosis“ podle řeckého výrazu pro „poznání“, které mělo pro katary přednost před všemi vyznáními a dogmaty. Vzhledem k důrazu na přímý osobní kontakt s Bohem se tak stali kněží , biskupové a ostatní duchovní představitelé přebytečnými.  Kataři dovedli dualistickou křesťanskou víru až za hranici pochopení tehdejším ortodoxním katolicizmem. Pro katary byli lidé meči, se kterými bojovaly duchové, a nikdo neviděl žádné ruce. Kataři nehlásali existenci jednoho boha, ale dvou bohů s víceméně srovnatelným postavením. Jeden z těchto bohů- „dobrý“- byl zcela nehmotný, bytost nebo princip čistého ducha, neposkvrněný nákazou hmoty. To byl bůh lásky. Ale lásku považovali za zcela neslučitelnou s mocí, a hmotné stvoření bylo manifestací moci. Tím pádem bylo pro katary hmotné stvoření- svět sám o sobě- skutečným zlem. Vesmír byl dílem „uchvatitelského boha“, „boha zla“- kterého kataři nazývali „ Rex Mundi“, „ Král světa“. Podle některých katarů bylo cílem lidského života na zemi přesáhnout hmotu, trvale se zřeknout čehokoli spojeného s principem moci, a tak dosáhnout  spojení s principem lásky. Podle jiných katarů bylo cílem člověka znovunabytí a znovuočištění hmoty, její oduševnění a přeměna. Je důležité zmínit, že neexistovalo žádné pevné dogma, doktrína nebo teologie. Z pohledu římskokatolické církve nejtěžším kacířstvím katarů byl postoj k samotnému Ježíšovi. Protože byla hmota svou podstatou zlá, kataři popírali, že Ježíš mohl mít hmotnou podstatu, lidskou podobu v těle, a nadále zůstávat synem Božím. A tak jej někteří kataři považovali za zcela nehmotného, za „přelud“, za entitu čistého ducha, který samozřejmě nemohl být ukřižován. Většina  katarů jej zjevně považovala za proroka, který se nijak neodlišoval od jiných- za smrtelnou bytost, která kvůli principu lásky zemřela na kříži. V ukřižování nebylo zkrátka nic mystického, nic nadpřirozeného, nic božského. V každém případě kataři vehementně odmítali význam ukřižování a kříže, odpírali též svátosti jako křest a přijímání. Kataři byli povětšinou víceméně „obyčejní“  muži a ženy , kteří ve své víře nalezli útočiště před tísní ortodoxního katolicismu- oddech od nekonečných desátků, pokání, pohřebních obřadů, omezení  a dalších nařízení  římskokatolické církve. Odsuzovali například plození, ale nepopírali sexualitu. Ve skutečnosti existovala katarská svátost, která vedla člověka k cudnosti, nazývala se consolamentum a byla udělována na smrtelném loži.  Existují doklady, že kataři praktikovali kontrolu porodnosti stejně jako potraty. Byli extrémně nesmlouvaví v zákazu homosexuality. Kataři se přimykali k neobyčejnému zbožnému a prostému životu. Jelikož odsuzovali kostely, vykonávali své obřady a bohoslužby obvykle pod širým nebem nebo v jakékoli bezprostředně dostupné budově. Vykonávali také to, co bychom dnes nazvali meditací. Byli přísnými vegetariány, i když měli dovoleno jíst ryby. A na pouť po okolních krajích se parfaits vždy vydávali ve dvojicích, čímž poskytovali vhodnou záminku k pomluvám o sodomii, které šířili jejich nepřátelé.

Papež Inocenc III. nařídil pod záminkou křížovou výpravu proti katarům. Řím postavil obrovskou armádu pod vedením opata z Citeaux. Vojenskými operacemi pověřil Simona de Monfort- otce muže, který následně sehrál rozhodující roli v anglické historii. V tomto svatém podniku jim pomáhal nový a užitečný spojenec, španělský fanatik Dominik Guzmán . Poháněla jej zuřivá nenávist vůči kacířství, a tak v roce 1216 založil mnišský řád, který byl podle něho též později pojmenován, řád dominikánů.  A v roce 1223 dominikáni zplodili ještě nechvalněji proslulou instituci- svatou inkvizici. Simon de Monfort padl v roce 1218 při obléhání Toulouse. Drancování  Languedocu nicméně pokračovalo, jen s krátkými přestávkami po celé další čtvrtstoletí. V roce 1243 padla všechna  velká katarská města  a bašty do rukou severních vetřelců. Nejdůležitější byla horská pevnost Montségur. Útočníci obléhali Montségur deset měsíců, ten ale opakovaným útokům stále odolával a kladl houževnatý odpor. Pevnost nakonec v březnu roku 1244 kapitulovala a katarství, přinejmenším zdánlivě, přestalo existovat. Myšlenky se však nedají nikdy úplně vymýtit. Malé ostůvky heretiků nadále přežívaly v horách, bydlely ve skalách, uchovávaly si svou víru a vedly nenávistnou partyzánskou válku proti svým utlačovatelům. V mnoha oblastech  Languedocu- včetně okolí Rennes- le – Chateau- se obecně uznává, že katarská víra přetrvala. K dalším odnožím katarské víry  patřili valdenští, husité, adamité, bratři svobodného ducha, anabaptisté, komisardé, z nichž mnozí našli na počátku 18.st. útočiště v Londýně.       

Mystérium obklopuje legendární „poklad“ katarů. Je známo, že kataři byli ohromně bohatí. Jejich víra jim v zásadě nedovolovala nosit zbraně, a ačkoliv tento zákaz mnozí přehlíželi, zůstává skutečnost, že vydávají značné jmění na najímání velkého množství žoldáků.  Zároveň byly zdroje katarského bohatství zjevné a vysvětlitelné- například loajalita, kterou požívali od mocných majitelů půdy. Ještě za postupující albigenské křížové výpravy se však objevily pověsti o fantastickém a tajemném katarském pokladu, duchovního rázu, který se podařilo spolu s hmotným dostat do bezpečí z obléhaného Montséguru. Zřejmě se jednalo o nějaký poznatek či informaci, týkající se doktrín a teologie křesťanství, snad jeho historie a původu. Bylo možné, že někteří kataři něco věděli, něco, co přispělo k šílenému zápalu, s jakým Řím usiloval o jejich vyhlazení. Hovoří se o „nevyvratitelném“ důkazu.

SVATÁ  KREV a SVATÝ GRÁL- Michael Baigent, Richard Leigh , Henry Lincoln