DLOUHOVLASÍ MONARCHOVÉ- MEROVEJCI

Původ dynastie Merovejců obklopuje množství záhad. Dynastie Merovejců pochází ze sálské větve germánského národa, hromadně označovaného Frankové. V období mezi 5. a 7. st. ovládali Merovejci velké části území dnešní Francie a Německa. Období jejich nadvlády se shoduje s dobou vlády krále Artuše- období, které utváří pozadí bájí o svatém grálu. Je to pravděpodobně nejneproniknutelnější úsek toho, co nyní nazýváme temným středověkem. Ale temný středověk nebyl skutečně tak temný. Ukázalo se, že jej někdo záměrně zatemnil. Pokud uvážíme, že římskokatolická církev uplatňovala opravdový monopol na vzdělání a především písemnictví, představují záznamy, které přežily, jistá nezadatelná práva. Téměř všechno ostatní se ztratilo, nebo bylo cenzurováno. Ale něco přeci proniklo závojem oficiálního mlčení. U Merovejců nešlo o žádné uchvácení moci, žádné nahrazení, žádné vyhynutí předchozího režimu.  Naopak nám připadá, že rod, který se začal označovat jako Merovejci, dosud vládl Frankům. Merovejci již byli zákonnými a náležitě uznávanými králi. Ukazuje se, že mezi nimi byl jeden vládce natolik zvláštní, že udělil své jméno celé dynastii. Vládce, od něhož Merovejci odvodili své jméno, je nanejvýš nepostižitelný a jeho historickou skutečnost zahaluje legenda. Mérovée ( Merovech  či Meroveus) byl polo nadpřirozenou postavou, příznačnou pro klasický mýtus. Jeho zázračný původ a povahu dosvědčuje i jeho jméno. Upomíná na francouzské slovo „matka“, stejně jako francouzské a latinské označení „ moře“. Podle hlavních francouzských kronikářů a následné tradice se Mérovée narodil dvěma otcům. Když byla Mérovéova matka těhotná se svým manželem králem Clodiem, šla si údajně zaplavat do oceánu. Říká se, že v moři ji svedl, nebo znásilnil neznámý mořský tvor z druhé strany moře. Toto stvoření očividně oplodnilo ženu podruhé. A když se Mérovée narodil, kolovala v jeho žilách směs dvou rozdílných krví- krev franckého vládce a záhadné vodní bytosti.  Na základě jeho dvojí krve se říká, že Mérovée byl obdarován impozantním množstvím nadpřirozených sil.  Ať už je historická skutečnost v pozadí této legendy jakákoliv, dynastii Merovejců nadále zahalovala aura magie, čarodějnictví a nadpřirozena. Podle tradice byli merovejští vládci okultními mistry, zasvěcenci do tajemných věd a praktik esoterických umění. Byli to úctyhodní protivníci Merlina, jejich slavného skorosoučasníka. Často byli nazýváni „králové čarodějové“ nebo „ králové divotvůrci“. Na základě nějaké zázračné vlastnosti své krve mohli údajně léčit přikládáním rukou; a podle jednoho záznamu měly střapce na okrajích jejich šatů zázračnou léčivou sílu. Říkalo se o nich ,  že umí jasnozřivě nebo telepaticky komunikovat se zvířaty a s okolním světem přírody a že nosí mocný magický náhrdelník. Údajně byli obdařeni záhadným kouzlem, které je ochraňovalo a zaručovalo jim neobyčejnou dlouhověkost- což historie nijak nepotvrzuje. Všichni měli údajně mateřská znaménka ve tvaru rudého kříže, který se rozpínal přes srdce, nebo mezi ramenními lopatkami. Merovejci byli také často nazýváni „ dlouhovlasí králové“. Stejně jako Samson ve Starém zákoně si nebyli ochotni stříhat vlasy. Stejně jako v Samsonově případě totiž jejich vlasy údajně obsahovaly vertu - jádro a tajemství jejich moci. I když jsou legendy obklopující Merovejce velice extravagantní, zdá se, že spočívají na nějakém pevném základě, nějakém postavení, které merovejští panovníci zaujímali za svého života. Merovejci byli považováni za kněze – krále- ztělesnění božského, nijak se neodlišovali od egyptských faraonů. Nevládli jednoduše z Boží milosti. Naopak, byli zjevně považováni za živoucí ztělesnění a inkarnaci Boží milosti- postavení vyhrazené výlučně Ježíšovi. A podle všeho se zabývali rituálními praktikami, které měly spíše kněžskou než královskou povahu. Nalezené lebky merovejských panovníků vykazují obřadní řez v temeni hlavy. Měl umožnit duši, aby se v okamžiku smrti odpoutala, unikla ze smrti a přímo se spojila s Božstvím. (P. S. pokud duše sídlí v těle a nikoli mimo ně).  Je možné odůvodněně předpokládat, že kněžská tonzura je pozůstatkem tohoto merovejského zvyku. V roce 1653 byl nalezen v Ardenách důležitý merovejský hrob- hrob krále Childerika I., syna Mérovéa a otce Chlodvíka, nejslavnějšího a nejvlivnějšího ze všech merovejských vládců. Hrob obsahoval zbraně, poklad a korunovační klenoty. Obsahoval také předměty určené pro magické rituály, čarodějnictví a věštění- například    useknutou koňskou hlavu, býčí hlavu ze zlata a křišťálovou kouli. Jedním z nejposvátnějších merovejských symbolů byla včela. Hrob Childerika obsahoval přinejmenším tři stovky včel vyrobených z ryzího zlata.       

            Ukázalo se, že legendy obklopující Merovejce jsou hodné doby Artušovy a bájí o grálu. Z historického hlediska se ukazují odlišnosti, ovšem o nic méně záhadné. Sami Merovejci tvrdí, že pochází od Noeho, kterého považovali za zdroj veškeré biblické moudrosti, dokonce víc než Mojžíše- což je zajímavý názor, který se objevil o tisíc  let  později v evropském svobodném zednářství. Merovejci také tvrdili, že pocházejí přímo ze starobylé Tróje- což by mohlo vysvětlit výskyt trojských jmen jako Troyes a Paris ve Francii. Novější autoři- včetně autorů „ Dokumentů z převorství“- se snažili vystopovat Merovejce až ve starověkém Řecku, a to především v oblasti známé jako Arkádie. Podle těchto dokumentů byli předkové Merovejců spojeni s královským rodem v Arkádii. V blíže neurčené době před příchodem křesťanství se údajně odstěhovali k Dunaji, potom k Rýnu a usadili se v oblasti západní části Německa. Jestli Merovejci pocházejí z Arkádie nebo z Tróje je nyní akademická otázka. Podle Homéra se značná část arkadijských obyvatel účastnila obléhání Tróje. Podle raných řeckých svědectví založili Tróju ve skutečnosti osadníci z Arkádie. Ve starobylé Arkádii byl posvátným zvířetem medvěd, pro kterého se zakládaly tajemné kulty a konaly rituální oběti.  U sálských Franků, od nichž pocházejí Merovejci, měl medvěd obdobné velebné postavení. Stejně jako starobylí obyvatelé Arkádie uctívali medvěda v Artemidině  podobě- nebo konkrétněji, v podobě jejího galského protějšku Arduiny, božské ochránkyně Arden. „Ursus“ latinské označení medvěda se v „Dokumentech z převorství“ spojuje s královským rodokmenem Merovejců. Mnohem překvapivější je skutečnost, že velšský výraz pro medvěda je „arth“- od něhož pochází jméno „Artuš“. Artuš totiž nebyl podle všeho jen současníkem Merovejců, ale byl stejně jako oni spojován s medvědem.

            Počátkem 5. st. vyvolal vpád Hunů rozsáhlé stěhování téměř všech evropských kmenů. Bylo to v době, kdy sálsko-franští předkové Merovejců- překročili Rýn, hromadně se přesunuli do Galie a usadili se v místech, kde je nyní Belgie a severní Francie, v sousedství Arden.  O století později se tato oblast začala nazývat království Austrasie. Jádro austroasijského království tvořilo území, které dnes známe jako Lotrinsko.  Sálští Frankové udržovali úzké vztahy s Římany, byli dobře obeznámeni s římskými zvyky a zastávali mnohdy i vysoká postavení v císařské armádě. Někteří se dokonce stali římskými konzuly. Tak byl příliv sálských Franků spíše poklidným pohlcením než útokem či invazí (P. S. Což mohla být velká vvjímka, jelikož jejich „morální vzor“ Římané si vždy podmaňovali nová území velmi krutým a nevybíravým  způsobem, naprosto odporujícím jejich „vyspělé kultuře.“)

            Za vlády Merovejců byla světská gramotnost rozšířenější, než byla o dvě dynastie a pět století později. Tato gramotnost se rozšířila až k samotným vládcům- což je ta nejpřekvapivější skutečnost, pokud uvážíme hrubou, nevychovanou a nevzdělanou povahu pozdějších středověkých panovníků.  Za vlády Merovejců byli Frankové často brutální, ale ve skutečnosti nebyli válkychtivým národem od přírody nebo svým založením. Nebyli například jako Vikingové, Vandalové, Vizigóti nebo Hunové. Jejich hlavní činností bylo zemědělství a obchod. Velkou pozornost věnovali námořnímu obchodu, především ve Středomoří. Artefakty merovejské epochy odrážejí kvalitu řemeslné zručnosti, která je naprosto úžasná- jak dosvědčuje loď s pokladem Sutton Hoo. Bohatství, které merovejští králové nashromáždili, bylo ohromné dokonce i podle pozdějších měřítek. Většinu tohoto bohatství tvořily zlaté mince vynikající kvality, vyrobené královskou mincovnou na jistých důležitých místech včetně dnešního Sionu ve Švýcarsku. Exempláře těchto mincí byly nalezeny v pokladní lodi Sutton Hoo a nyní jsou k vidění v Britském muzeu. Mnohé z těchto mincí nesou rovnoramenný kříž, shodný s tím, který během křížových výprav následně převzalo francké království v Jeruzalémě.

                                                                            Královská   krev  

Ačkoliv byla kultura Merovejců střídmá a překvapivě moderní současně, panovníci, kteří stáli v jejím čele, byli jiní. Nepodobali se dokonce ani vládcům své doby, protože je již za jejich života zahalovala atmosféra tajemství a legendy, magie a nadpřirozena. Synové merovejské krve nebyli „ustanovenými“ králi. Naopak, za takové byli automaticky považováni s příchodem dvanáctých narozenin. Neexistoval žádný veřejný obřad pomazání, žádná korunovace. Uchopili svou moc jednoduše jako svaté právo. Ale zatímco byl král nejvyšší autoritou říše, nikdy si nemusel- ani se to od něho neočekávalo- poskvrnit ruce světskými vladařskými záležitostmi. V podstatě byl rituální postavou, knězem-králem, a jeho úloha nespočívala nezbytně v tom něco dělat, ale jednoduše být. Vládou a správou byl pověřen ne- královský úředník, jakási obdoba kancléře, který měl titul „majordomus“. Celkově měla struktura merovejského vládního systému mnoho společného s moderními konstitučními monarchiemi. Dokonce i potom, co se merovejští vůdci obrátili na křesťanství, byli stejně jako patriarchové Starého zákona polygamní. Příležitostně si užívali v  harémech    orientálního  stylu. I když se aristokracie stala pod tlakem církve přísně monogamní, královská rodina zůstávala od tohoto pravidla osvobozená. A je překvapivé, že církev přijala tuto výsadu bez jakéhokoliv výrazného protestu. Možná zde narážíme na starobylé užití polygamie v královské rodině- rodině takového postavení, že její krev nemohlo zušlechtit žádné spojení, jakkoliv by bylo výhodné, ani ji nemohla znehodnotit krev otroků.

                                            Chlodvík a jeho smlouva s církví

            Nejslavnějším ze všech merovejských vládců byl Mérovéův  vnuk Chlodvík I., který vládl v letech 481- 511 . Za Chlodvíkovy vlády byli Frankové obráceni na římskokatolické vyznání. A prostřednictvím Chlodvíka začal Řím nastolovat nespornou nadvládu v západní Evropě- nadvládu, která zůstala nenapadnutelná po dalších tisíc let. V roce 496 se římskokatolická církev ocitla ve svízelné situaci. V 5. St. byla její vlastní existence vážně ohrožena. V letech 384 až 399 se již římský biskup začal označovat jako papež, ale jeho oficiální postavení nijak nepřevyšovalo postavení jakéhokoliv jiného biskupa a značně se odlišovalo od postavení dnešního papeže. Nebyl rozhodně duchovním vůdcem nebo nejvyšším představitelem křesťanství. Římskokatolická církev nemněla oficiálně větší moc než řekněme keltská církev, se kterou vedla neustálý spor. Neměla ani větší moc než kacířství, jako byl arianismus, který popíral Ježíšovo božství a trval na jeho příslušnosti k lidskému rodu. Po většinu 5. st. bylo opravdu každé biskupství v západní Evropě buď ariánské, nebo neobsazené. Pokud měla římskokatolická církev přežít a stále více prosazovat svou moc, bylo třeba podporovat nějakého bojovníka- mocnou světskou osobnost, která ji mohla zastupovat. Tuto osobnost našla církev v podobě merovejského vládce Chlodvíka. Když byl Chlodvík obrácen na římskokatolickou víru, stal se prvním katolickým králem Franků. Byla ratifikována dohoda mezi Chlodvíkem a římskokatolickou církví. Tato smlouva představovala v očích Říma největší politické  vítězství. Povýšila postavení Říma na roveň řecké pravoslavné víry se sídlem v Cařihradu. Otvírala vyhlídku římské nadvládě a účinné prostředky k vymýcení rozvětvené sítě kacířství. A Chlodvík  byl prostředkem k uskutečnění těchto plánů. Na oplátku Ch. byl udělen titul „ Novus Constantinus“ – „Nový Konstantin“. Jinak řečeno, měl stanout v čele sjednocené říše – „ Svaté říše římské“, která měla nastoupit po říši údajně vytvořené za Konstantina a zničené nedlouho předtím Vizigóty a Vandaly. Jinými slovy byl ustanoven nerozlučný svazek mezi církví a státem, se vzájemným závazkem věrnosti, kdy se každá strana trvale zavazovala té druhé. Při ratifikaci tohoto svazku v roce 496 si Chlodvík vyžádal, aby jej formálně pokřtil svatý Rémy v Remeši. Během zbývajících let svého života Ch. plně uskutečňoval ambiciózní očekávání Říma. Víra byla vynucována mečem s neodolatelnou působivostí. Mezi početnými  Ch. protivníky  byli nejdůležitější Vizigóti, kteří byli stoupenci  ariánského  křesťanství.  V roce 507 rozhodným způsobem porazil Vizigóty v bitvě u Vauglé. Krátce nato padly do franckých rukou Akvitánie a Toulouse. Vizigótská říše severně od Pyrenejí se pod prudkým útokem Franků skutečně zhroutila. Z  Toulouse se Vizigóti stáhli zpět do  Carcassone. Když byli vyhnáni z  Carcassone, založili své hlavní město a poslední baštu v Razés, v Rhédae- nynější vesnici  Rennes- le – Chateau.

                                                                            DAGOBERT II.

            V roce 511 Chlodvík  zemřel a říše, kterou vytvořil, byla rozdělena podle merovejského zvyku mezi jeho čtyři syny. Moc , která  se  dosud soustředila v osobě Chlodvíka, se postupně rozptylovala a byla stále nedostatečnější, zhoršoval se také světský řád. Intriky, machinace, politické vraždy byly na denním pořádku.  A dvorní kancléři – „majordomové“, soustředili v rukou stále větší moc- okolnost, která nakonec přispěla k pádu dynastie. Dagobert II. se narodil v roce 651 jako dědic království Austrasie. Když v roce 656 zemřel jeho otec, mnozí se všemožně snažili, aby jako zákonný dědic nenastoupil na trůn.  Dagoberta unesl vládnoucí majordomus Grimoald. Dagobert byl poslán do trvalého vyhnanství do Irska. Dospěl v irském klášteře Slane nedaleko Dublinu; a zde, ve škole připojené ke klášteru získal vzdělání, které bylo v tehdejší Francii jinak nedosažitelné. Někdy během tohoto období údajně navštívil dvůr velkokrále z Tary. V roce 666, pravděpodobně stále v Irsku, se Dagobert oženil s keltskou princeznou Matyldou. Nedlouho poté se přestěhoval z  Irska do Anglie, usadil se v Yorku, v království Severní Humbrie. Zde navázal blízké přátelství se svatým Wilfridem, biskupem z Yorku, který se stal jeho učitelem. V roce  670  zemřela při narození své třetí dcery Matylda. V roce 671 se Dagobert oženil podruhé, jeho novou manželkou se stala Giselle de Razes, dcera hraběte z Razes a neteř vizigótského krále. Rodokmen Merovejců se tak spojil s královskou krví Vizigótů. Tak vznikla říše, která sjednotila většinu současné Francie a rozkládala se od Pyrenejí k Ardenám. Tato říše navíc spoutala Vizigóty, stále ještě se silnými ariánskými tendencemi, pevně pod římskou kontrolu. Svatební oslava se konala v Rhédae neboli Rennes-le- Chateau. Svatba se odehrála v kostele svaté Magdalény, v pozdějším kostele Bérengera Sauniéra. V roce 676 se D. konečně po čtyřech dcerách narodil syn Sigisbert IV.  V roce 674 byl prohlášen za krále Austrasie. Okamžitě začal upevňovat svou moc. V Renns-le- Chateau prý nashromáždil velké bohatství. Svou svatbou s vizigótskou princeznou získal značné území, dnešní Languedoc.  V roce 679, po třech letech na trůnu, si D. udělal řadu mocných nepřátel.  Vizigóti byli loajální vůči římskokatolické církvi jen formálně.  V královské rodině stále převažovaly sklony k arianismu. D. zmařil expanzi římskokatolické církve a probudil její odpor. Jeho nepřítelem byl i jeho vlastní majordomus Pipin Tlustý, který se tajně spolčil s D. odpůrci a neváhal se snížit ani ke zradě a vraždě. V blízkosti královského paláce ve Staney se rozkládala hustě zalesněná území zvaná Les Woevres, která byla dlouho považovaná za posvátná. Říká se, že se do tohoto lesa vydal 23. 12. 679 Dagobert na lov.  Zatímco král odpočíval pod stromem, pravděpodobně jeho kmotřenec, ho podle Pipinových příkazů bodl kopím do oka.  Vláda Dagoberta a jeho rodiny náhle a násilně skončila.  Ani římskokatolická církev neztrácela mnoho času truchlením, naopak rychle podpořila činy královských vrahů. Dagobertovo tělo a posmrtný stav prošly podivuhodným množstvím proměn. Bezprostředně po smrti byl pohřben ve Stenay, v královské kapli svatého Rémyho. V roce 872- téměř o 200 let později byl exhumován a převezen do jiného kostela. Tento nový kostel se stal kostelem svatého Dagoberta, protože ve stejném roce byl mrtvý král kanonizován, ne papežem, ale konkláve hlavního města. Důvod Dagobertovy kanonizace zůstává nejasný. Dagobert se stal z nějakého důvodu objektem plně rozvinutého kultu a měl vlastní svátek – 23. 12., v den výročí své smrti.

           Když moc unikla z merovejských rukou, přešla do rukou majordomů- proces , který začal již dlouho před Dagobertovou vládou. Byl to právě majordomus Pipin Tlustý, který zosnoval Dagobertovu smrt.  A Pipina Tlustého následoval jeho syn, slavný Karel Martel.  V očích potomstva je Karel Martel jednou z nejhrdinnějších postav francouzské historie. V Karlově době byla zastavena invaze Maurů v roce 732 v bitvě u Poitiers a Karel byl díky svému vítězství v jistém slova smyslu jak „ obráncem víry“, tak „spasitelem křesťanství“. Nikdy nezasedl na trůn, na který pohlížel s jistou pověrčivou bázní a nejspíše jej považoval za speciálně merovejské přednostní právo. Každopádně Karlovi nástupci, kteří obsadili trůn, vybočili ze svých kolejí a usilovali o nabytí zákonnosti tím, že se ženili s merovejskými princeznami. Karel  Martel  zemřel v roce 741. O 10 let později jeho syn Pipin III., majordomus krále Childerika III., získal podporu církve tím, že vznesl formální nárok na trůn. Papež rozhodl v Pipinův prospěch. Na základě svého výnosu papež nařídil, aby byl Pipin ustanoven franckým králem – a tím bezostyšně zradil smlouvu, schválenou Chlodvíkem před 250 lety. S takovou podporou Říma Pipin snadno sesadil Childerika III. a uvěznil krále v klášteře, a aby jej ponížil a zbavil magických schopností, nechal mu ostříhat jeho posvátné vlasy. O rok dříve se objevil rozhodující dokument, který následně změnil směr západní historie. Tento dokument se jmenoval „ Konstantinův dar“. Dnes není pochyb, že se jednalo o padělek, vymyšlený v papežském archivu. Ve své době byl považován za pravý a měl nesmírný vliv. Podle „ Konst.daru“ požíval římský biskup nejvyšší světskou a duchovní moc v křesťanském světě. Byl prakticky papežským císařem, který mohl libovolně nakládat s císařskou korunou a udělovat pravomoci plné či dílčí. Jinak řečeno, skrze Krista mu náleželo nevyvratitelné právo ustanovovat či sesazovat krále. Právě z „ Konstantinova daru“ se tedy odvozuje následná moc Vatikánu ve světských záležitostech. Pod záštitou pravomocí“daru“ rozšířila církev svůj vliv jménem Pipina III. Vymyslela obřad korunovace a pomazání, v tom smyslu, jak byly chápány od středověku do renesance. Pipinovy korunovace se mohli poprvé zúčastnit biskupové, v postavení rovnocenném světským šlechticům. Samotná korunovace už neměla za následek uznání krále nebo smlouvu s králem. Nyní už šlo o ustanovení krále. Pomazání krále se stalo božským aktem.  Prostřednictvím obřadu pomazání se církev přivlastnila právo ustanovovat krále. Nyní nabyl nového významu. Získal přednost před krví a mohl „magicky“ posvětit krev. Pomazání se stalo něčím víc než symbolickým gestem. Stalo se doslovným aktem, kterým bylo vládci uděleno božské milosrdenství. Papež se stal při vykonávání tohoto aktu nejvyšším prostředníkem mezi Bohem a králi. Krev byla nyní méně důležitá než olej. Všichni panovníci byli v zásadě považováni za podřízené a služebníky papeže. V roce 754 byl Pipin III. oficiálně pomazán v Pontionu, a tak zahájil karolínskou dynastii. Jméno dynastie pochází od Karla Martela, ačkoli se obecně spojuje s nejslavnějším karolínským panovníkem Karlem Velikým, známým též jako Charlemagne. Karel Veliký byl v roce 800 prohlášen císařem Svaté říše římské- titul, který měl být vzhledem ke smlouvě s Chlodvíkem před 300 lety vyhrazen výlučně rodu Merovejců. Řím se stal sídlem říše, která zahrnovala celou západní Evropu, a její panovníci vládli jen se svolením papeže. V roce 496 se církev navždy zavázala merovejskému rodu. Tím, že schválila Dagobertovu vraždu, vymyslela obřady korunovace a pomazání a podporovala Pipinovy nároky na trůn, tajně svou smlouvu zradila. Karlovou korunovací nejenže zveřejnila svou zradu, ale udělala z ní hotovou věc.

            Pro Sionské převorství je jedinou skutečnou šlechtou šlechta vizigótsko/ merovejského původu. Karlovci a pak všichni ostatní jsou uchvatitelé. Posvěcením Karla Velikého v roce 800 církev křivě přísahala, protože při Chlodvíkově křtu uzavřela smlouvu s Merovejci, která učinila Francii nejstarší dcerou církve.

                                                                Vyloučení Dagoberta II. z historie

            Vraždou Dagoberta II. v roce 679 dynastie Merovejců prakticky skončila. Smrtí  Childerika III. v roce 775 jako by Merovejci zcela zmizeli ze scény světové historie. Podle „ Dokumentů z převorství“ ale rod Merovejců přežil až do současnosti, v osobě dítěte Sigisberta IV. -  Dagobertova syna s jeho druhou ženou Giselle de Razés. Nijak nás nepřekvapuje, že k nám nepronikl žádný záznam o Sigisbertově  osudu. Do 17. st. neexistoval žádný veřejně dostupný záznam ani o Dagobertovi.  V jistou dobu ve středověku se mnozí systematicky pokoušeli vymazat Dagoberta z historie a popřít, že vůbec kdy existoval. Zcela očividně byla ve hře nezadatelná práva, která by pozbyla významu, kdyby bylo zveřejněno, že Sigisbert přežil. Merovejská krev, tedy spíše pokrevní linie byla něčím velice výjimečná. Ne „ magickými vlastnostmi“, ale něčím jiným, co si udrželo svou ohromující moc dokonce i poté, co neuspěly pověry o magické krvi.

                                                        Princ Guillem de Gellone, hrabě z Razés

            Podle „ Dokumentů z převorství“ zachránila Sigisberta  IV. jeho sestra a propašovala ho na jih do panství jeho matky- vizigótské princezny Giselle de Razés. Říká se o něm, že v roce 681 přicestoval do Languedocu a krátce nato převzal nebo zdědil tituly svého strýce, vévody z Razés a vévody z Rhédae. Zároveň se o něm říká, že převzal příjmení či přezdívku „ Plant- Ard“(následně Plantard) ze slovního spojení „ réjeton ardent“- „horoucně kvetoucí výhonek“ merovejského vína. Říká se o něm, že pod tímto jménem zachránil svůj rod. Říká se, že kolem roku 886 vyvrcholila jedna větev této rodové linie v jistém Bernardu Plantavelovi- jméno očividně odvozené z Plant- ard nebo Plantard- jehož syn se stal prvním vévodou z Akvitánie.  Pokud bylo zjištěno, žádný nezávislý historik nepotvrdil, ale ani nevyvrátil tato tvrzení. Celá záležitost jednoduše nebyla brána na vědomí. Nepřímé důkazy přesvědčivě ukazovaly, že Sigisbert určitě přežil a zachránil svou rodovou linii. Vytrvalé vynechávání Dagoberta II. z historie jakoby tuto skutečnost dokládalo. Mezi dalšími úlomky důkazů je listina z roku 718, která se vztahuje k založení kláštera- několik mil od Rennes-le- Chateau „Sigebertem, hrabětem z Rhédae a jeho ženou Magdalou“. Kolem roku 742 existoval na jihu Francie nezávislý a plně samosprávný stát- podle některých záznamů knížectví, podle jiných plně rozvinuté království.  Oficiálně ho uznal Karel Veliký, bagdádský kalif a islámský svět. Zdráhavě ho uznala také církev, která zkonfiskovala některé části jeho území. Víme, že trval do konce 9. st. Král se v existujících záznamech nejčastěji objevuje pod jménem Theodorik nebo Thierry. Většina moderních historiků mu připisuje merovejský původ.  V roce 790 se Theodorikův syn, Guillem de Gellone, honosil titulem hraběte z Razés- titulem, o kterém se říká, že náležel Sigisbertovi, který je předal svým potomkům. Guillem de Gellone byl jedním z nejslavnějších mužů své doby a to skutečně do té míry, že jeho historickou skutečnost, stejně jako u Karla Velikého a Godefroie z Bouillonu- zastírá legenda. Před obdobím křížových výprav kolovalo přinejmenším šest důležitých básní, které o něm byly složeny. Mimo jiné v díle Wolframa von Eschenbach „ Willehalma“, jeho nedokončené romanci. Jeho nejzásadnější dílo „Parzifal“ je pravděpodobně nejvýznamnější bájí na záhadné téma svatého grálu. V jiné básni Wolfram uvádí, že „zámek grálu“, sídlo „rodiny grálu“, se nachází v Pyrenejích- a tam se počátkem 9. st. rozkládalo panství Guillema de Gellone. Guillem udržoval blízký vztah s Karlem Velikým. Jeho sestra se ve skutečnosti provdala za jednoho z Karlových synů a tak navázala dynastické spojení s císařskou krví. Samotný Guillem byl jedním z nejvýznamnějších vojenských velitelů Karla Velikého v nepřetržité válce s Maury.  V roce 803 dobyl Guillem Barcelonu, čímž dvojnásobně zvětšil své území a rozšířil svůj vliv v Pyrenejích. Skutečný původ jeho rodiny zahaluje tajemství. Jedna věc je jistá. V roce 886 vyvrcholila rodová linie Guillema de Gellone v jistém Bernardu Plantavelovi, který založil vévodství v Akvitánii. V tomto bodě se shodují i „ Dokumenty z převorství“, totiž, že Guillemova linie vyvrcholila v přesně stejné osobě, v linii Sigisberta IV. a jeho potomcích pod jménem Plant- Ard nebo Plantard.

                                                                                  Princ Ursus

            Kolem roku 886 „ kvetoucí výhonek merovejského vína“ již samozřejmě vykvetl do rozsáhlého a složitého rodinného stromu. Jednu větev utvářeli Bernard Plantavel a vévodové z Akvitánie. Existovaly také další větve. Tak „ Dokumenty z převorství“ tvrdí, že vnuk Sigisberta IV., Sigisbert VI., byl známý pod jménem „ princ Ursus“, oficiálně vyhlášen jako“ král Ursus“. Říká se, že s pomocí dvou šlechticů, Bernarda d‘ Auvergne a markýze z Gótie se vzbouřil proti francouzskému králi Ludvíku II. a pokoušel se dostat nazpět své právoplatné dědictví. Nezávislí historikové potvrzují, že k takové rebelii v letech 877 až 879 opravdu došlo. Podle nezávislých zdrojů bylo povstání potlačeno, „princ Ursus“ a jeho stoupenci byli poraženi v bitvě u Poitiers. Touto porážkou ztratila rodina Plantardů  državy v jižní Francii. „Princ Ursus“ údajně zemřel v Bretani, zatímco se jeho rodová linie sňatkem spojila s rodinou vévody bretaňského. Ke konci 9. st. se tedy merovejská krev vlila do vévodství v Bretani a Akvitánii. V následujících letech údajně rodina, včetně Alaina, pozdějšího vévody z Bretaně přesídlila do Anglie a založila anglickou větev zvanou „ Planta“. Podle „Dokumentů z převorství“ se jedné z anglických větví, jedinci uvedenému jako Bera VI., přezdívalo „architekt“. O něm a jeho potomcích, za vlády krále Athelstana se říká, že provozovali „ umění stavby“. Je zajímavé, že zednářské zdroje datují počátek svobodného zednářství v Anglii k vládě krále Athelstana. Je možné, že by byl rodokmen Merovejců kromě svého nároku na francouzský trůn nějakým způsobem vázán k něčemu, co tvořilo jádro svobodného zednářství?

                                                                                 Rodina Grálu

           Godefroi z Bouillonu, vůdce první křížové výpravy, dobyl Jeruzalém z rukou Saracénů. Spojoval v lidové představivosti ideály vysoké rytířské organizace s vřelou křesťanskou zbožností. Godefroi se stal předmětem kultu, který přetrval dlouho po jeho smrti. Jeho původ je záhadný. Podle „ Dokumentů z převorství“ pocházel Godefroi z merovejské krve jako přímý potomek Dagoberta II., Sigisberta IV. Jak se zdá, merovejská krev proudila po čtyři století ve spletitých a početných rodokmenech a nakonec tento postup podobný roubování vína ve vinařství přinesl očividně ovoce v  podobě   Godefroie  z  Bouillonu, vévody lotrinského.  Ve vlastních očích, stejně jako v očích svých stoupenců, byl Godefroi více než vévodou lotrinským. Byl ve skutečnosti zákonným králem, legitimním uchazečem patřícím k dynastii, svržené v roce 679 v osobě Dagoberta II.   A nebyl by vládce Palestiny srovnatelný s jakýmkoli králem Evropy? Tím, že by se stal králem Svaté země, nevykonal by tím sladkou odplatu  církvi, která před čtyřmi stoletími zradila jeho předky?

                                                                                Unikající záhada

            Určité části skládanky začaly postupně zapadat. Pokud byl Godefroi merovejské krve, nabylo množství fragmentů souvislou spojitost. Tak bylo možné vysvětlit důraz připisovaný tak nesourodým prvkům jako je merovejská dynastie a křížové výpravy, Dagobert II. a Godefroi,  Rennes- le – Chateau, templářští rytíři, rod Lotrinských, Sionské převorství. Dokonce se podařilo vystopovat merovejské rodokmeny až do současnosti- k Alainu Poherovi, Henrimu de Montpézat ( choť královny dánské), k Pierru Plantardovi de Saint- Clair, k Ottovi Habsburskému, čestnému vévodovi lotrinskému a jeruzalémskému králi. A přece i nadále uniká odpověď na rozhodující otázku. Proč je tak nevysvětlitelně důležitá rodová linie Merovejců? 

                                                                             Kmen ve vyhnanství

Samotní Merovejci o sobě tvrdili, že pocházeli ze starobylé Tróje. Podle „Dokumentů z převorství“ byl rodokmen Merovejců starší, bylo ho možné vystopovat až ke Starému zákonu. Konkrétně k jednomu z dvanácti kmenů starobylého Izraele, kmenu Benjamínově.  Podle Roberta Gravese byl například Benjamínovi zasvěcen 23. 12.- Dagobertův  svátek. Mezi třemi rodovými klany, které tvořily Benjamínův kmen, byl Achiramův klan, který se mohl nějakým záhadným způsobem týkat Chírama, zakladatele Šalamounova chrámu a ústřední postavy zednářské tradice. Po příchodu 12 kmenů do země zaslíbené pod vedením Mojžíše získal Benjamínův kmen území, které se později stalo posvátným městem Jeruzalém. Jeruzalém byl dokonce ještě před tím, než se stal hlavním městem Davida a Šalamouna, přidělený prvorozeným právem příslušníkům Benjamínova kmene. Kvůli velké křivdě spáchané členy Benjamínova kmene( přepadení Levita a znásilnění jeho konkubíny na území B. k.) došlo ke krvavé řeži mezi Benjamínovci a ostatními 11 kmeny. Během nepřátelských bojů proklely tyto kmeny každého, kdo by dal  svou dceru Benjamínci. Když však válka skončí a Benjamínci jsou prakticky vyhlazeni, vítězní Izraelité litují své kletby, kterou ovšem nemohou vzít zpět. Proto odchází většina zbylých do vyhnanství, pravděpodobně do Řecka, do centrální části Peloponéského poloostrova do Arkádie, tam se údajně propojili s  arkádijským královským rodem. Traduje se, že před nástupem křesťanské éry se přesunuli nahoru k  Dunaji a Rýnu, uzavírali sňatky s určitými germánskými kmeny a nakonec zplodili sálské Franky- bezprostřední předky Merovejců. Podle „ Dokumentů z převorství“ tedy Merovejci pocházeli, přes Arkádii, z Benjamínova kmene. Jsou tedy semitského nebo izraelitského původu. A pokud byl Jeruzalém opravdu dědičným právem prvorozeného z  Benjamínců, požadoval potom Godefroi z  Bouillonu- postupující vpřed ke Svatému městu- navrácení svého starobylého a právoplatného dědictví.  V každém případě existuje další důkaz, kromě mytologie, který naznačuje stěhování Židů do Arkádie. Ve starověku vládl oblasti známé jako Arkádie mocný vojenský stát Sparta. Sparťané vstřebali většinu starší arkadijské kultury. Při dosažení mužství připisovali Sparťané, stejně jako Merovejci, zvláštní magický význam svým vlasům, které jako Merovejci, nosili dlouhé.  Podle odborníků symbolizovala délka vlasů jejich fyzickou sílu a stala se posvátným symbolem. Vyplenění Jeruzaléma v roce 70. n .l. a zničení jeruzalémského chrámu podnítilo hromadný odchod Židů ze Svaté země. Města v jižní Francii, například Arles, Lunel a Narbonne, poskytovala zhruba ve stejné době útočiště židovským uprchlíkům. Ale přitom příchod Židů do Evropy probíhal již od doby před křesťanskou érou.

                                                                          Palestina v Ježíšově době

             Palestina byla v 1. st. velice problematickým koutem světa. Svatou zemi stíhaly po nějakou dobu dynastické spory, bratrovražedné boje a příležitostné války v plném rozsahu. Více  než půlstoletí  před narozením Ježíše dobyla Palestinu Ptolemaiova vojska a země upadla pod římskou nadvládu. Řím vytvořil linii stínových králů, kteří vládli pod jeho záštitou. Tuto královskou linii tvořil rod Héródů- a to nebyli Židé, ale Arabové.   V  roce 6. n. l.  se   situace  zkomplikovala.  V   tomto  roce  byla země správně rozčleněna do dvou provincií- Judeji a Galileji. Héródes  Antipás se stal králem v Galileji. Judea podléhala přímé římské nadvládě a spravoval ji římský prokurátor se sídlem v Caesareji. Římský režim byl brutální a autokratický. Když získal přímou vládu nad Judeou, nechal ukřižovat více než tři tisíce povstalců.  Život se nezlepšil ani za římského prokurátora Piláta Pontského, který v Judeji vládl v letech 26 až 36 n. l. Na rozdíl od biblických portrétů jeho osobnosti existují záznamy , podle kterých byl Pilát krutý a zkorumpovaný muž, který ve zvěrstvech svého předchůdce nejen pokračoval, ale dále je stupňoval. Evangelijní vyprávění naznačují, že obyvatelé Judeji byli mírní a smíření se svým osudem. Ve skutečnosti byl však smířený jen málokdo a mnozí byli naprosto opačného názoru. Židé se v tehdejší Svaté zemi volně rozčlenili do několika sekt a podsekt. Byli zde například saducejové- malá, ale zámožná třída, která vlastnila půdu a popouzela své krajany určitou spoluprací s Římany. Byli zde farizejové- progresivní skupina, která do judaismu vnesla mnoho reforem a i přes nelichotivý obraz v evangeliích se  postavila proti Římanům, i když opozice převážně pasivní.  Byli zde také essejci- východně a mysticky orientovaná sekta, jejíž učení bylo mnohem trvalejší a vlivnější, než je obecně uznáváno a předpokládáno. A je také zapotřebí citovat nazorejské nebo nazarejské- označení, které se používalo pro Ježíše a jeho následovníky. Původní řecké znění bible skutečně odkazuje k Ježíšovi jako „ Ježíši Nazarejskému“- což je chybně převáděno jako „ Ježíš z Nazaretu“. „ Nazarejský“ je, stručně řečeno, specificky sektářské slovo a nemá s Nazaretem nic společného. Když v roce 6. n. l. získal Řím přímou nadvládu nad Judeou, sestavil Juda Galilejský vysoce bojovnou revoluční skupinu, která podle všeho zahrnovala jak farizeje, tak essejce. Toto uskupení vešlo ve známost jako zéloti . Jejich činnost zformovala pravděpodobně to nejdůležitější politické pozadí, na němž se Ježíšovo drama odehrálo. Kolem roku 44 svou činnost zesílili a vyvrcholení nastalo v roce 66 n. l., kdy se celá Judea vzbouřila v organizovaném povstání proti Římu. Byl to bezvýchodný, houževnatý, ale rozhodně marný konflikt. Dohrou povstání v Judeji se stal hromadný exodus Židů ze Svaté země. V roce 135 n. l. císař Hadrianus  vyhlásil, že všichni Židé budou ze zákona vyhnáni z Judeji, a tak vlastně Jeruzalém proměnil v římské město. Byl přejmenován na Aelia Capitolina. Ježíšův život zahrnoval prvních třicet pět let nepokojů, které se táhly celých 140 let. Tak vznikly psychologické a kulturní doplňky, které se připojí k jakémukoli trvalému odporu proti dobyvateli. Jedním z těchto doplňků byla víra a touha po Spasiteli, který svůj lid vyvede z tyranova područí. Pouze díky historické a sémantické náhodě se stalo, že se tento pojem začal používat specificky a výhradně ve spojení s Ježíšem. Ježíšovi současníci nikdy nepovažovali žádného spasitele za božského. Řecké slovo pro spasitele je „Christ“ nebo „Christos“. Tento výraz znamenal v hebrejštině i řečtině „ten pomazaný“ a obecně odkazoval ke králi. Když tedy byl David ve Starém zákoně pomazaný král, stal se logicky „Mesiášem“ nebo „ Kristem“. Každý další židovský král z Davidova rodu byl označován stejně. Pojem „ Mesiáš“ tedy rozhodně nevyjadřoval nic božského.

                                                                   Historie evangelií       

            Moderní učenci jednomyslně tvrdí, že evangelia nepochází z Ježíšovy doby. Většina z nich je datuje do období mezi dvěma hlavními povstáními v Judeji (66 až 74 n. l. a 132 až 135 n. l.) ačkoliv se téměř jistě zakládají na dřívějších líčeních. Za nejranější je již tradičně považováno Markovo, které vzniklo během povstání v letech 66 až 74 n. l., nebo krátce poté. Pokud se ovšem Marek narodil v Jeruzalémě, jeho evangelium- jak prohlašuje Klémens Alexandrejský- bylo sepsáno v Římě a adresováno řecko-římskému posluchačstvu. Aby zajistil záchranu svému poselství, byl povinen zprostit Římany veškeré viny za Ježíšovu smrt- očistit současný a etablovaný režim a vinit z  Mesiášovy smrti některé Židy. Tento nápad využili nejen autoři dalších evangelií, ale také Samotná raná křesťanská církev. Lukášovo evangelium badatelé datují do doby kolem roku 80 n. l. Lukáš byl podle všeho řecký lékař, který své dílo vytvořil pro vysoce postaveného římského úředníka v Caesareji, římském hlavním městě Palestiny. V době vzniku Matoušova evangelia- přibližně kolem roku 85 n. l., bylo toto přenesení viny přijímáno jako daná skutečnost a nikdo je nijak nezpochybňoval. Více než polovina Matoušova evangelia pochází ve skutečnosti od Marka, i když jeho původním jazykem byla řečtina a odráží především řecké prostředí. Máme pocit, že autor byl Žid, dost možná utečenec z Palestiny. Nesmíme jej zaměňovat s apoštolem Matoušem, který žil mnohem dříve a pravděpodobně uměl jen aramejsky.  Evangelia Marka, Lukáše a Matouše jsou souhrnně označovaná jako „ synoptická evangelia“, což znamená, že jsou „ shodná“ nebo „ jednoho pohledu“. To je odlišuje od Janova evangelia, které prozrazuje podstatně odlišný původ.  O autorovi čtvrtého evangelia nevíme nic. S výjimkou Jana Křtitele se v samotném evangeliu jméno Jan vůbec neuvádí a připisování tohoto evangelia muži jménem Jan je obecně přijímáno jako pozdější tradice. Čtvrté evangelium vzniklo jako poslední kolem roku 100 n. l. v okolí řeckého města Efez.  Text je rozhodně mnohem mystičtěji laděn než u ostatních evangelií a obsah se také liší.  Janovo evangelium je zřejmě i přes svůj  pozdní vznik ze všech čtyř evangelií nejspolehlivější a historicky nejpřesnější.

                                                                                 Manželský stav Ježíše

    Vzhledem k  doloženému kulturnímu pozadí je vysoce nepravděpodobné, že by Ježíš nebyl ženatý již před tím, než začal kázat. Pokud by trval na celibátu, vyvolalo by to pohnutí, jistou odezvu, která by zanechala jisté stopy. Pokud se tedy evangelia o Ježíšově manželství nezmiňují, je tedy silný argument ne proti, ale pro hypotézu manželství. Ježíšovo vzdělání , například jak své znalosti předložil před staršími v jeruzalémském chrámu, silně naznačuje, že byl někým víc než samozvaným učitelem. Naznačuje, že prodělal některé druhy formálního rabínského výcviku a byl oficiálně uznán za rabína. Pokud byl ovšem Ježíš rabín v přesném slova smyslu, manželství by nebylo jenom pravděpodobné, ale naprosto jisté. Židovský zákon týkající se mišny je v tomto ohledu dost jednoznačný: „ Neženatý muž nemůže být učitelem“. Svatba v  Káni Galilejské je ve skutečnosti Ježíšova svatba.  Bezprostředně po Ježíšově přeměně vody ve víno si přivolá „správce hostiny“ ženicha a řekne mu: „ Každý člověk podává nejprve dobré víno a teprve, když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli“. To vyvolává jednoznačný dojem, že tato slova jsou určena Ježíši. Podle evangelia jsou ovšem adresována „ženichovi“. Z toho zjevně vyplývá, že Ježíš a „ ženich“ jsou jedna a táž osoba. 

           Pokud byl Ježíš ženatý, vyskytuje se v evangeliích nějaký odkaz k totožnosti jeho ženy? Při prvním posouzení se nabízejí dvě možné kandidátky- dvě ženy, o kterých se, kromě jeho matky, evangelia opakovaně zmiňují jako o jeho doprovodu. První z nich je Magdaléna, nebo přesněji Marie z vesnice Migdal nebo Magdala v Galileji. Ve všech čtyřech evangeliích je úloha této ženy mimořádně nejasná a zamlžená.  V evangeliích doprovází Ježíše mezi Judeou a Galilejí, ale pro svobodnou ženu té doby bylo nemožné, aby putovala sama bez doprovodu. To by nasvědčovalo o tom, že byla za někoho z náboženské svity provdána. Občas se tedy tvrdí, že Magdaléna byla vdaná za jednoho z Ježíšových učedníků. Pokud by to tak skutečně bylo, představoval by její zvláštní vztah k Ježíšovi a její blízkost k němu pro oba hrozbu, že budou podezříváni ze smilstva, nebo za ně dokonce souzeni. Bez ohledu na lidovou tradici se na žádném místě žádného evangelia neuvádí, že by byla Magdaléna prostitutka.  Když se o ní Lukášovo evangelium zmiňuje poprvé, popisuje ji jako ženu, ze které „ vyhnal sedm démonů“. Tato věta je obecně vykládána tak, že odkazuje k jistému druhu exorcismu z  Ježíšovy strany, z  čehož vyplývá, že Magdaléna byla „posedlá“. Ovšem tato věta může stejně dobře odkazovat k jistému druhu konverze anebo obřadnému zasvěcení.  Kult Ištary nebo Aštarty- Matky bohů a „ Královny nebes“ – zahrnoval například sedm stupňů zasvěcení. Ještě než se  Magdaléna připojila k Ježíšovi, mohla být klidně spojena právě s takovým kultem. Migdal nebo Magdala byla „ vesnice holubic“ a existují svědectví, že se zde opravdu chovaly holubice. A holubice byla posvátným symbolem Aštarty.  Pokud byla Magdaléna „hříšnice“, byla také dost jasně něco víc než „ běžná prostitutka“ z lidové tradice. Je velice zřejmé, že to byla zaopatřená žena. Lukáš například líčí, že mezi její přátele patřila manželka vysokého hodnostáře na Héródově dvoře  - a že obě ženy společně společně s mnoha dalšími podporovaly Ježíše a jeho učedníky z vlastních finančních zdrojů. Žena, která pomazala Ježíše, byla také zámožná žena. V Markově evangeliu je také kladen velký důraz na nardovou mast, se kterou byl obřad vykonán. Zdá se, že šlo o především pečlivě promyšlený obřad. Pomazání králů a „ právoplatného Mesiáše“ bylo tradiční neodvolatelné právo, což znamená“ toho, kdo je pomazaný“. Z toho vyplývá, že Ježíš se stává skutečným Mesiášem na základě svého pomazání. A žena, která jej posvěcuje v této úloze, bude jen stěží nevýznamná. V každém případě je jasné, že se Magdaléna na konci Ježíšova duchovního úřadu stává postavou, která má ohromný význam. Její jméno se ve třech synoptických evangeliích objevuje trvale ve výčtu žen, které následovaly Ježíše, stejně jako mužské učedníky vždy vede Šimon Petr. A právě ona jako první spatřila prázdný hrob po Ježíšově ukřižování. Mezi všemi jeho oddanými to byla právě Magdaléna, kterou si Ježíš zvolil jako první, aby zvěstovala jeho vzkříšení. Ježíš přistupuje k Magdaléně v celých evangeliích ojedinělým a přednostním způsobem. Takové chování mohlo v jiných učednících rozhodně vzbuzovat žárlivost. Připadá nám dost očividné, že se pozdější tradice snažila očernit Magdalénino jméno. Její vyobrazení jako nevěstky mohlo být klidně kompenzací mstivých následovníků, úmyslem pošpinit pověst ženy, která měla s Ježíšem užší spojení než oni, a tudíž příliš vyvolávala lidskou závist. Pokud „ jiní křesťané“ během Ježíšova života nebo po něm Magdaléně nepřáli jedinečný svazek s jejich duchovním vůdcem, mohlo se opravdu jednat o pokus ponížit ji v očích potomstva. Není pochyb o tom, že byla takto ponižována. I dnes o ní člověk smýšlí jako o nevěstce a domy reformovaných prostitutek byly ve středověku označovány jako magdalény. Ovšem samotná evangelia dokládají, že žena, která těmto institucím propůjčila své jméno, si rozhodně nezasluhuje, aby byla  takovým způsobem stigmatizována. Ať již bylo postavení Magdalény v evangeliích jakékoliv, není jedinou možnou kandidátkou na post Ježíšovy manželky. Vyskytuje se zde ještě jedna, která figuruje nejvýrazněji ve čtvrtém evangeliu a kterou můžeme identifikovat jako Marii z Betanie, sestru Marty a Lazara. Ona i její rodina mají jednoznačně velmi přátelské vztahy s Ježíšem. Jsou také bohatí a vlastní rozlehlý dům v módní čtvrti Jeruzaléma, dostatečně velký na to, aby ubytovali Ježíše i celý jeho doprovod. Z Lazarova příběhu se dále dozvídáme, že tento dům má soukromou hrobku- v Ježíšově době poněkud okázalý luxus, který znamenal nejen bohatství, ale byl také prestižním symbolem spojení s aristokracií. V biblickém Jeruzalémě měla půda ohromnou cenu, stejně jako v jakémkoliv jiném moderním městě, a jen málokdo si mohl dovolit přepych soukromého pohřebiště. Existuje podstatný důvod, proč můžeme považovat Magdalénu a ženu, která pomazala Ježíše za jednu a tutéž osobu. Může se také jednat o stejnou ženu v případě Marie z Betanie, Lazarovy a Martiny sestry? Mohly by být tyto ženy, které se v evangeliích objevují ve třech rozličných kontextech, ve skutečnosti jedinou osobou? Mnoho biblistů dnes souhlasí. Existují totiž hojné doklady, které takový závěr podporují. Matoušovo, Markovo a Janovo evangelium například uvádějí Magdalénu jako osobu přítomnou u Ježíšova ukřižování. Nikdo z nich však nezmiňuje Marii z Betanie. Pokud však Marie z Betanie byla tak skutečně oddaná učednice, jak se jeví, její nepřítomnost by znamenala přinejmenším poklesek. Je možné věřit tomu, že by se právě ona, a to se nezmiňujeme o jejím bratrovi Lazarovi, nestala svědkem vrcholných okamžiků Ježíšova života? Takové opominutí by bylo stejně nevysvětlitelné jako trestuhodné, ledaže by tam opravdu byla a evangelia by ji uváděla pod jménem Magdaléna.  Pokud jsou Magdaléna a Marie z Betanie jedna a tatáž osoba, je naprosto logické, že ta druhá nebyla ukřižování přítomná. Magdalénu můžeme tedy ztotožnit s Marií z Betanie. Magdalénu můžeme ale také ztotožnit se ženou, která pomazává Ježíše. Čtvrté evangelium ztotožňuje ženu, která pomazává Ježíše, s Marií z Betanie.  Je tedy jasné, že Marie z Betanie a žena, která pomazala Ježíše, jsou jedna a tatáž žena. A stejně jasné, nebo aspoň určitě pravděpodobné je, že tato žena je také Magdaléna. Pokud byl Ježíš skutečně ženatý, zdá se, že jako kandidátka na post jeho manželky přichází v úvahu pouze jediná žena- žena, která se v evangeliích zjevuje pod různými jmény a v různých úlohách.       

                                                                                       SCÉNÁŘ

            Již jsme načrtli lákavou hypotézu, která předpokládá pokrevní linii pocházející od Ježíše. Bylo stále jasnější, že Ježíš byl kněz- král- aristokrat se zákonným nárokem na trůn, který se pokoušel znovu získat své právoplatné dědictví. On sám pocházel z Galileje, tradičního ohniska  odboje proti římskému režimu. Ve stejnou dobu stála na jeho straně početná šlechta, zámožní a vlivní příznivci po celé Palestině, včetně hlavního města Jeruzaléma; a jeden z těchto příznivců, mocný člen synedria, mohl být také jeho příbuzným. V jeruzalémském předměstí, Betanii, měla svůj domov jeho žena, nebo rodina jeho ženy; a zde se, v  předvečer svého triumfálního příjezdu do hlavního města, ctižádostivý kněz- král usadil. Zde založil středisko svého tajemného kultu. Zde rozšířil okruh svých přívrženců, protože konal obřadná zasvěcení, včetně onoho zasvěcení vlastního švagra. Takový ctižádostivý král by v jistých oblastech vzbudil mocný odpor- nevyhnutelně mezi římskou správou a mezi pevně ustanovenými židovskými kruhy, které zastupovali saducejové. Jedné nebo oběma těmto zájmovým skupinám se zjevně podařilo zmařit jeho možnost usednout na trůn. Pokoušely se ho zničit, ale nedařilo se jim to, jak doufaly. Vypadalo to totiž, že kněz-král má přátele na vysokých místech; a tito přátelé pracovali na základě tajné úmluvy se zkorumpovaným, lehce podplatitelným prokurátorem, a jak se zdá, také zosnovali falešné ukřižování- na soukromém pozemku, kam smělo jen několik vyvolených. Obecný lid se držel opodál, a tak se dala zinscenovat poprava- náhradník zaujal místo kněze- krále na kříži a skutečný kněz- král nezemřel. Před soumrakem – což dále bránilo viditelnosti- bylo „ tělo“ odstraněno do náhodně sousedící hrobky, ze které za den nebo dva „ zázračně“ zmizelo. Pokud byl náš scénář přesný, kam se potom Ježíš poděl? Podle některých islámských a indických legend Ježíš dokonce zemřel ve zralém vysokém věku někde na Východě- většinou se tvrdí, že v Kašmíru. Na druhé straně jeden australský novinář předložil argument, že Ježíš zemřel v Masadě, když pevnost v roce 74 n. l. dobyli Římané-  v té době by měl téměř osmdesát let. Obdrželi  jsme dopis, podle  kterého dokumenty objevené Bérengerem Sauniérem v Rennes- le- Chateau obsahovaly „ nevyvratitelný důkaz“ , že Ježíš byl naživu v roce 45 n.l., i když se nikde neuvádí kde. Jednou možností byl Egypt a zejména Alexandrie, kde zhruba ve stejnou dobu údajně mudrc Ormus založil řád Rose- Croix, který slučoval křesťanství s dřívějšími předkřesťanskými mystérii. Dokonce se naznačuje, že Ježíšovo tělo může být uschované někde v okolí Rennes- le – Chateau- což by vysvětlovalo šifrovanou zprávu v Sauniérových  pergamenech „ IL EST LA MORT“

            („ Tam je on mrtvý“). Nejsme připraveni prosazovat, že doprovázel svou rodinu do Marseilles. Skutečnosti by spíše dosvědčovaly opak. Možná nebyl ve stavu cestovat a jeho přítomnost by nějak ohrožovala bezpečnost jeho příbuzných. Možná usoudil, že je mnohem důležitější, aby zůstal ve Svaté zemi- stejně jako jeho bratr, svatý Josef- a naplňoval své cíle zde. Nemůžeme poskytnout žádný skutečný doklad o tom, kam se poděl- o nic víc než vypovídají samotná evangelia. Pro účely naší hypotézy však bylo důležitější, co se stalo se svatou rodinou- a zejména s jeho švagrem, jeho ženou a dětmi. Pokud byl náš scénář správný, dostali se společně s Josefem z Arimatie a ostatními tajně lodí ze Svaté země. A  když  se vylodili v Marseilles, Magdaléna skutečně přinesla do Francie svatý grál- „královskou krev“ potomka rodu Davidova.   

            Pokud je hypotéza autorů této knihy správná, Ježíšovou ženou je Máří Magdaléna. Podle svitků nalezených v roce 1945 poblíž vesnice Nag Hammádí v horním Egyptě, které mimo jiné zahrnují dnes tak slavné Tomášovo evangelium útočící na ortodoxii tím, že je stejně jako u jiných kacířských učení, zdůrazněna záměna Ježíše na kříži, tedy skutečný Ježíš nebyl ukřižován a dále pak Filipovo evangelium otevřeně hovořící o manželce Ježíše Máří Magdaléně.“ Kristus ji miloval víc než svoje učedníky a často ji líbal na ústa.“ Náhradník na kříži, trvalý spor mezi Petrem a Magdalénou, svatba Magdalény a Ježíše v  Káni Galilejské. To vše jen potvrzuje pravděpodobnost, že pokrevní linie pocházela přímo od Ježíše a že některá z takzvaných „gnostických evangelií“ byla považována za stejně pravdivá jako knihy Nového zákona. Svár mezi Petrem a Máří Magdalénou, který popisují rukopisy z  Nág Hammádí, očividně vypovídá o sporu mezi „ stoupenci poselství“ a stoupenci pokrevní linie. Z něho nakonec vítězně vyšli prvně jmenovaní a udali tak směr západní civilizace). Tedy Ježíšova žena uprchla po jeho domnělé smrti, spolu s jeho potomky ze Svaté země a nalezla útočiště na jihu Francie, v židovské komunitě, která uchovávala jejich rodokmen. Během 5. st. se tento rodokmen sňatkem spojil s královským rodem Franků, a tak zplodil merovejskou dynastii. Církev uzavřela s touto dynastií v roce 496 dohodu, kterou se navěky zavázala merovejské pokrevní linii- pravděpodobně s plným vědomím pravé totožnosti tohoto rodokmenu. Když církev zradila merovejský rod, provinila se zločinem, který musel být zatajen, protože odhalení skutečné totožnosti Merovejců by jen stěží posílilo postavení Říma vůči jeho nepřátelům. Přes veškeré snahy Ježíšova pokrevní linie, tedy každopádně merovejská pokrevní linie přetrvala.  Svatý grál tedy představoval přinejmenším dvě věci současně. Na jedné straně to byl Ježíšův rodokmen a následníci „Sang Real“ „královská krev“, ochraňovaná templáři, které jmenovalo Sionské převorství. Současně byl svatý grál nádoba, která obsahovala Ježíšovu krev. Jinými slovy to mohlo být Magdalénino lůno, nebo samotná Magdaléna. Odtud tedy povstal Magdalénin kult, jak jej hlásal středověk a jak byl také zaměňován s kultem Panny. Je možné například dokázat, že mnohé slavné „ Černé Madony“ nebyly v křesťanské době Panny, ale Magdalény- a zobrazují matku a dítě.  Svatý grál tedy symbolizoval jak rodokmen Ježíšův, tak Magdalénin, z jehož lůna tento rod vzešel. Mohlo však jít ještě o něco jiného. Během velkého povstání v Judeji v roce 70. n. l. vyplenily římské legie pod Titovým velením jeruzalémský chrám. Je pravděpodobné a skutečně možné, že se v chrámu přechovávaly oficiální záznamy o izraelském královském rodu. Kněz zřejmě někde pod chrámem skryl tyto důležité dokumenty a do rukou Římanů se dostalo jen materiální bohatství chrámu. To by vysvětlovalo úlohu templářů- pod pláštíkem tajemství podnikli vykopávky pod chrámem, v takzvaných Šalamounových chlévech. Na základě prozkoumaných dokladů je téměř nezpochybnitelné, že rytíři byli do Svaté země posláni za tímto účelem a svou misi splnili. Pravděpodobně nalezli, co hledali, a přinesli to nazpět do Evropy. Zůstává tajemstvím, kam se to podělo. Je ovšem téměř jisté, že pod ochranou Bertranda de Blanchefort, čtvrtého velmistra templářského řádu, bylo něco ukryto v okolí Rennes- le- Chateau, a proto sem byla povolána skupina německých horníků, kteří za nejpřísnějšího utajení vyhloubili a zbudovali úkryt.  A všechny tyto položky mohly vlastně odkazovat ke svatému grálu. Jakákoliv nebo všechny z těchto položek mohly náhodně nebo úmyslně přejít do rukou katarů a představovat tak část tajuplného pokladu v Montséguru. Jakmile se merovejská dynastie usadila na trůně království v Jeruzalémě, mohla schválit, dokonce dodat důvěru zmínkám o vlastním pravém původu. Pokud by byl totiž Ježíš uznán za smrtelného proroka, za kněze krále a zákonného vládce z Davidova rodu, mohl by být přijatelný jak pro muslimy , tak pro Židy. Kdyby byl král Jeruzaléma, jeho přímí potomci by se ocitli v postavení, které by jim umožnilo uplatnit jeden z předních úkolů templářské politiky- smíření křesťanství s judaismem a islámem. Bohužel francké království v Jeruzalémě nikdy své postavení neupevnilo. Velkolepý plán se zhroutil a všechno završila ztráta Svaté země v roce 1291. Merovejci se opět ocitli bez koruny. Merovejský rod se ovšem uskutečnění svých cílů nejvíce přiblížil v 18. st. Pomocí dynastického sňatku s Habsburky získal rod Lotrinských fakticky rakouský trůn. Když se královnou Francie stala Marie Antoinette, dcera Františka Lotrinského, byl francouzský trůn vzdálen také jen o generaci. Kdyby nevypukla Velká francouzská revoluce, jistě by rod Habsburků- Lotrinských kolem roku 1800 směřoval k ustanovení své nadvlády nad celou Evropou. Je jasné, že Velká francouzská revoluce zasadila ničivou ránu všem merovejským nadějím a aspiracím.

 Převzato z knihy „SVATÁ KREV a SVATÝ GRÁL“- Michael Baigent, Richard Leigh, Henry Lincoln