HISTORIE HYPERBOREJE A JEJICH OBYVATEL

Historii Hyperboreje a jejich obyvatel se zabýval Hekatalos z Abdéry (přelom 4. a  3. století   p. n. l.) ve svém díle „Dějiny Hyperboreje“. Hyperboreu tvořila skupina ostrovů obklopujících severní pól, které omývalo Mléčné moře. Tyto ostrovy situoval severně od Cínových hor přímo pod polární hvězdu souhvězdí Velké medvědice. Měla mírné podnebí, rostly zde palmy, olivovník, vinná réva, břečťan, chmelová réva. Hnízdilo zde i mnoho ptáku, podle nichž byl ostrov Dél pojmenován Labutím ostrovem. Po 300 dnů v roce Slunce nezapadalo za obzor a pohybovalo se nevysoko nad obzorem, po zbytek dnů se Slunce těsně dotýkalo obzoru a nad Hyperboreou vládlo tzv. „Vlčí světlo“ jako známe za časného bezmračného jitra. Hyperborea byla nazývána „Ostrov jitřního jasu“ nebo „Ostrovy bílého dne“ či jednoduše „Bílé ostrovy“. Odtud plyne i přízvisko Apollona – Dítě bílých ostrovů. Na ostrově Dél byl vystavěn nádherný kamenný kruhový chrám zasvěcený bohu Slunce Apollonovi, který byl architektonickým předobrazem pozdějších kruhových chrámu Slunce, jako např. Stonehenge. Nejvíce údajů o historii Hyperboreje poskytuje řecká mytologie – sami Řekové se považovali za potomky Hyperborejců.

                                                        Exodus Hyperborejců k jihu

Tragický zánik polárního archipelagu, důvodem bylo kataklyzma v roce 9564 p. n. l., zanechal výrazné vzpomínky v keltské mytologii o prapůvodu Keltů (Celtoi) jak je zaznamenal Eforos z Kýmé (4 st. p. n. l.) a Timagen Alexandrijský. Podle této tradice přišli Keltové z ostrovů ležících vysoko na severu za Cínovými horami (Británie), ze kterých je vyhnaly přívaly ledu a mořské zátopy. Během těchto událostí mnoho z keltských předků zahynulo. H. P. Blavatská se zmiňuje o zprávách obsažených v posvátných manuskriptech pocházejících z knihoven tibetských klášterů, k nimž měla otevřený přístup. V nich je psáno, že bílá rasa pochází od národa obývajícího původně souostroví obklopující severní pól, které znali starší Řekové jako Hyperboreu. Na tyto ostrovy se kdysi dávno uchýlili předkové Keltů před zotročením početným nepřítelem, který je vyhnal z jejich původních sídel v Gobi. Sídlili kdysi na ostrovech u severního pólu a díky kataklyzmatu odešli na jih a v Evropě se objevili již jako Keltové. V zaniklém polárním souostroví měla existovat kdysi i pravlast Arjů. Podle Hekatia byli Hyperborejci statné a vysoké postavy, vlasy zbarvené do světlých tónů, oči světlé šedé či sytě modré a jejich pokožka byla světlé barvy. Nevedli války, nesvářili se mezi sebou, byli zbožní a velmi ctnostní, opovrhovali sobeckostí a hromaděním majetku. Žili velmi dlouho často až 1000 let. Smrt přicházela tiše jako spánek nebo dle své volby končili život skokem z vysoké skály do moře. Díky své božské podstatě a ctnostnému životu netrpěli nemocemi, zranění se jim snadno hojila. Žili v souladu s přírodou, milovali hudbu, tanec, harmonické barvy, rádi pořádali hostiny a přátelská setkání. Ovládali magické síly a uchovávali si schopnost mimosmyslového vnímání, kterou zdědili od svých božských předků. Byli národem bohem milovaným a vyvoleným. Kataklyzma v roce 9564 p. n. l. bylo zřejmě hlavním důvodem exodu Hyperborejců na jih. Vedle amerického proudu (bílé entity amerických Indiánů) existují početné a významné indicie, že existovaly další tři silné proudy.  Druhý v pořadí byl evropský proud směřující patrně podél východního pobřeží Grónska, přes Island a Britské ostrovy do Francie a na Pyrenejský poloostrov, odtud postupně až do východní Evropy, kde se entita postupně zformovala ve dvě až tři vlny Keltů. Další proud exulantů šel přes Novou Zemi k výběžkům severního Uralu a odtud cestou k jihu se přetvořil  v entitu nejstarších slovanských kmenů Antů. Poslední a pravděpodobně nejpočetnější kolona uprchlíků dosáhla přes Novosibiřské ostrovy ústí Leny a odtud podél horských pásem Sajan, Ala Tau a Tien Shanu dospěla do Turánské nížiny jako Aryani či Árjové. Existuje řada důkazů či indicií, které vyvrací dosud platné dogma historiografie, že Keltové se jako entita vyvinuli ve střední Evropě a Árjové kdesi v jihoruských stepích. Je mylné dogmatické tvrzení některých německých a či jiných historiků o árijském původu Germánů, tedy i Němců. K duchovně nejčistší rase božského původu nepatří potomci Germánů, ale ti, kteří jimi byli nejvíce pronásledovaní a ničení – Keltové, Slované, Nýsové s severní kmeny Řeků.

Ivo Wiesner

„Poutníci do Země Andělů“