V  TOMTO ČASE, JENŽ JE BEZČASÝM

NA MÍSTĚ NEMAJÍCÍM URČENÍ

VE DNI, JEMUŽ CHYBÍ ŘÁD

STOJÍM NA PRAHU SVĚTŮ

ZAHALENÝCH ZÁVOJEM TAJEMSTVÍ

PŘI POČÁTKU MYSTÉRIA DLOUHÉ CESTY

PROSÍM BOHY DÁVNÉ

O POMOC A ZÁŠTITU.

KELTSKÁ MODLITBA

S naší historií je úzce spjat jeden národ Diodorem Siculem, Strabónem, Pausániem iCaesarem pojmenovaný "Keltoi". Keltoi bývá překládáno ve smyslu " tajemný lid"či  lid mající "skryté vědění". Římští historici používali pro tento lid dvě jména: "GALLI" a "CELTAE". Sami Keltové původ svého jména spojují s kohoutem (Gallus), který byl posvátným zvířetem a jeho zpěv za kuropění byl spojován s mystériem dávného zrození boha Apollona,jenž zaznamenal Aelianus (" De naturae animalium"). Mystérium seodvíjelo od mýtu vyprávějícího, že v čase začínajícího porodu přiletěl k bohyni Léto kohout a svým tancem a zpěvem se snažil bohyni rozptýlit a odvést pozornost od bolesti předcházející slehnutí. To, že kohout tak jak vítá příchod nového dne a prvních slunečních paprsků, uvítal i zrození boha Slunce Apollona, vytvořilo hyperborejskou tradici o posvátné úloze tohoto zvířete v mystériu zrození slunečního boha. Tuto tradici "kohoutího národa" (GALLOI) si s sebou do Evropy přinesli Keltové-Gallové. Mystériumposvátného kohouta stojí u kolébky erbovního emblému francouzských Keltů (Gallů). Polidštěné takovými vlastnostmi Keltů jako je statečnost, věrnost oddanost. Řekové měli dostatek informací o původu Keltů z ostrovů Ledového moře( Mléčné moře) a od nich zřejmě pochází nejstarší pojmenování " Gelidioi"(Lid z ledového kraje), které se postupem času změnilo na  "KELTOI" (CELTOI), jak o tom píše Éfosos z Kýmé a Amian Marcellinus. Dodnes neumí historiografie určit pravlast Keltů, přesto mnozí vědci přijali teorii o vznika rozvoji keltského etnika v kulturně vyspělý národ v areálu střední Evropy  a za jejich prapředky považují jednak kulturu "popelnicových polí", ale zejména " laténskou" a "halštatskou" kulturu. Z řeckých historiků jako první použil jméno "KELTOI" Hékataios z Milétu a od něj je převzal Hérodotos. Aristoteles i Pausanios znali pravdu o původu Keltů z arktických ostrovů mýtické Hyperboreje a považovali je jednoznačně za lid severu. Strabón cituje údaje Éforose o tom, že Kelty ze severní pravlasti vyhnalo náhlé katastrofické vzedmutí moře a prudké ochlazení klimatu, co jejich národu způsobilo velké ztráty, neboť Keltové nevěřili předpovědi druidů a zdráhali se příliš dlouho opustit svoji pravlast, až již bylo pozdě. Podobné informace pocházejí také od Polybiose, Poseidona z Apemie, Diodora Sicula a Pompeia Troga. Timagénes se zmiňuje o předcích keltského lidu vyhnaného z domova mohutným mořskými přívaly a o neustálém napadání uprchlíků  bojovnými germánskými kmeny, což je donutilo odejít hlouběji na jih. Tyto germánské kmeny byly potomky zbarbarizovaných Ásů deportovaných po prohrané válce Rámovými vojsky na sever Evropy spolu s jejich kmenovými vůdci a králem Ódinem. Ty z germánských kmenů, které přišly do styku s Kelty, přejaly mnoho prvků nejen keltské kultury, ale i techniky a technologie. Zejména se to týká výroby železa, zbraní z oceli. Lze předpokládat, že pokud by měla historiografie o původu Keltů ze Stř. Evropy pravdu, muselo by se v tomto areálu dochovat nesrovnatelně větší množství starších artefaktů, ale především by o tom věděli i řečtí historici a také množství toponym a mýtů by mělo mnohem hlubší keltský charakter než odpovídá skutečnosti. Kolébkou Indoevropanů, ať již Keltů a Arjů, je Hyperborea, kolébka bílé " indoevropské" rasy neleží v severní Indii a Pakistánu, jak se domnívají především jazykovědci, ale v Hyperboreji, což již dávno věděli staří Řekové. Kolébku Keltů tedy musíme hledat v zaniklé arktické Hyperboreji a ne ve stř.Evropě, kde se entita Hyperborejských utečenců vlivem nových životních podmínek přetavila v novou společenskou a etickou kvalitu Keltů. Svůj podíl na této kulturní tavbě nesporně měla přejatá danansko- ligurská kultura. Keltové jako produkt tohoto kulturního, etického a genetického přetavení sev českých zemích po čase mísí a splývají s árijskými kmeny přicházejícími od východu, především s Nýsy a jižními Sloviny.  V současné době nelze přesně odlišit, které znalosti, tradice a vědění si Keltové přinesli z Hyperboreje a které přejali od předcházející danansko- ligurská civilizace. Může se jevit, že není tak důležité, z jakých kořenů vyrostla bílá rasa Evropy a její kultura, je to však nutné pro nás jako dědice k pochopení údělu a poslání našich životů. Velmi pravděpodobně si s sebou Keltové přinesli základní informaci o existenci nejvyšší duchovní entity známé pod jménem " TRIQUETROM (lat. Triquetrum), jehož univerzálním symbolem v keltském duchovním světě bývají tři půlkruhy spojené v jediném bodu. Triquetrom symbolizuje úplnost spojení tří božských entit v keltském pojetí: TARANISE, TEUTATA a ESUA. Obdobné pojetí úplné božské tvůrčí entity obsahuje i křesťanská " Boží Trojice": Bůh Otec, Duch Svatý a Bůh Syn. Pojem Duch Svatý je chybně přeložený a pochopený "RÚACH", jehož skutečný výklad zní " BOŽSKÁ MATKA"( BŮH MATKA). Všechny tyto symboly " božské trojice" dosahují shodný výklad v tom, že se jedná o projekci spojení tří prvků božské tvůrčí energie, z níž pochází stvořený svět- Vesmír. U nás se tento symbol vyskytl jako ozdobný prvek na keramice z lokality Bylany a na některých votivních předmětech nalezených v keltském hrobě v okolí Poděbrad. Árjové původní symbol spojené božské tvořivé síly Triquetrom změnili nejprve na symbol obsahující čtyři půloblouky spojené v jediném bodě a později se z toho vyvinula svastika, v níž čtvrtý půloblouk představuje Univerzální vědomí zahrnující stvořený i nestvořený svět. Jelikož tvořivá síla má bipolární charakter a z našeho pohledu se projevuje buďto svou tvořivou nebo ničivou podstatou, je pravoběžná svastika symbolem tvořivé podstaty a levoběžná symbolizuje její ničivou podstatu. Po vstupu na evropskou pevninu došlo k setkání mezi hyperborejskými učenci a dědici danansko- ligurské kultury, od nichž předkové Keltů s velkou vážností přejali její duchovní principy i dananské krále v jejich zbožné podstatě. To je zřejmě důvod, proč vedle tradice vlastních bohů mají Keltové i tradice bohů  Dagdy, Luga, Ogmy, Danany, Brigity, Nuady a dalších, ale vysvětluje to i přenos toponym pocházející z éry  Dananů až do našich časů. Principy náboženství Keltů, dozajista silně ovlivněné duchem a kulturou Dananů, jsou
velmi blízké duchovnímu učení gnostiků. V tomto náboženství či filozofii je člověk pojímán jako aktivní součást Vesmíru, která má svou svobodnou vůli konat v souladu se zákony duchovní harmonie Universa nebo proti nim. Vždy však nese plnou odpovědnost za důsledky svých činů i za svá selhání. Keltové uznávali bez výhrad princip reinkarnací lidské bytosti, ale i systémovou mnohadimenzní podstatu člověka, ve které hmotné tělo hraje pouze přechodnou úlohu dočasně vypůjčeného šatu, který je po opotřebování vrácen Přírodě k přepracování a novému použití. Keltové uznávali obecný princip univerzální spravedlnosti v obdobném pojetí v jakém jej bráhmani a další
východní náboženské entity vyjadřují pojmem " karma" či zákony karmy. Keltové se ale řídili "kodexem člověka", védská písma jej znaly pod pojmem " Dharma" a biblické prameny hovoří o " Desateru přikázání" vytesaném na Kamenných deskách. Přestože je sousední kmeny považovaly za urputné, válkychtivé a někdy  i velmi kruté válečníky, byli Keltové ve skutečnosti velmi humánní, měli ve velké vážnosti rodinný řád, přátelství, moudrost
starých lidí a vlastní čest. Řekové s obdivem hovořili o tom, že již ve 4.st. p.n.l. existovaly u keltských kmenů veřejné nemocnice, několik stupňů škol, ale i učiliště zaměřená nejen na řemesla, ale také na umělecké obory (sochařství, kovotepectví, malířství, zpěv, hudbu a epiku). Hluboce zakořeněná vazba jednotlivce k rodině, z jejíhož lůna vzešel, se projevovala v tom, že rodina, jejíž živitel zahynul, byla přijata spolu s dětmi i starci do rodin bratrů či dalších pokrevních příbuzných. Nebylo přípustné, aby kdokoli z kmene trpěl hladem a nouzí, nebo ztratil střechu nad hlavou. Shromažďovali pouze nezbytný majetek nutný k životu, protože se považovali za součást okolní přírody a smysl vlastní existence hledali v duchovní harmonii. Vyjímečnou roli v rámci keltského společenství hráli DRUIDOVÉ,což byla kněžská elita považována za nositele dávných tradic předků, kultury, principů duchovního života i za udržovatele základních civilizačních principů společenství. Druid procházel třístupňovým iniciačním cyklem, který často trval až 20 let. Výuka byla uskutečňována ve zvláštních učilištích. Třetí iniciace představovala nejvyšší stupeň vědeckého a duchovního vzdělání a absolvovat ji mohli pouze zvláště vybraní adepti, ale závěrečný akt naplňující samu podstatu iniciace býval nad duchovní i tělesnou sílu některých z nich. Principem třetí iniciace byla aktivace vyššího vědomí a jeho harmonizace s vědomím UNIVERSA. Adept absolvoval magický obřad, jehož cílem byla aktivace plného vědomí a propojení hmotného a astrálního těla s duchovním tělem, které je popisováno jogínskými technikami jako " probuzení hadí síly" či aktivace"kundalíní". Pokud adept nejvyššího zasvěcení závěrečný magický obřad přežil v plném tělesném a duševním zdraví, dosáhl " stavu prozření". Je to stav dosažitelné úrovně vědomí ve hmotném světě. Druid, který úspěšně prošel třetí iniciací, měl takovou vážnost a úctu, že jeho slovo lámalo rozhodnutí králů a jeho verdikt se žádný občan ani král neodvážil vzepřít, či nerespektovat jej. Druid byl uznáván jako duchovní král králů, v jehož moci bylo zastavit bitvy, končit nepřátelství a nastolovat mír. Druid byl bytostí dlící ve vyšším stavu vědomí mající plně otevřenou sedmou až desátou čakru, což mu dovolovalo neomezené oboustranné spojení nejen s nejvyšší duchovní dimenzí, ale i s Univerzálním informačním polem a Akašickým archivem. Tímto způsobem byl druid současně vědcem, filozofem, duchovním rádcem, historikem i jasnozřivým prorokem či všeuzdravujícím léčitelem, neboť měl k dispozici veškeré vědění Univerza určené člověku pro období pobytu ve hmotném světě. Druidové mající nižší iniciaci, se stávali lékaři, soudci, přírodovědci, astronomy, učiteli, věštci nebo klanovými kněžími provádějícími předepsané rituální úkony. Jejich role a postavení bylo odlišeno barvou řízy- modrá barva řízy odlišovala druidy mající umělecké zaměření( bardové, básníci, sochaři, hudebníci), zelená barva   náležela ovateům( vateům), kteří se zabývali vědeckými a technickými obory, léčením pomocí bylin, chirurgií, filozofií, písaři, ovládající tři druhy tajného písma ogama. Bílá barva označovala druidy zabývající se bílou magií ( euhagové), náboženskými obřady a liturgií. Vedle druidů existovaly i ženské duchovní řády drusad. Pro oba řády platil absolutní zákaz používání zbraní, ale i všech nástrojů z oceli a bronzu. Výjimečně jim bylo povoleno používat nástroje z čistého zlata, pokud jejich použití vyplývalo z požadavku magické činnosti (sběr jmelí a jiných léčivých rostlin, výroba léků, chirurgické zákroky). Informace o praxi uskutečňování třetí iniciace je velmi vzácná, přesto je známo, že v průběhu této iniciace hrála podstatnou roli terestrická a kosmická energie (pravděpodobně různé složky energie Zero ), jejímuž působení byl adept vystaven ve speciálně konstruovaných stavbách. Takovými iniciačními stavbami byly např. pyramidy, nebo podzemní svatyně New Grange či Stonhenge. Při jistém zjednodušení pohledu lze říci, že druidy vytvořená sociální a duchovní struktura keltské společnosti vyhovujícím způsobem nahradila ideální vzor danansko- ligurské  společnosti, Nejvyšší driud představoval cosi jako lidskou repliku dananského duchovního krále (např. Luga) a druidská rada zastupovala a přebírala roli dananské správní a duchovní šlechty. Šlo tedy o pokus o návrat do období mýtického Zlatého věku, ale již bez božských Dananů. Je známo, že Keltové měli podobně jako Danané v oblibě hostiny spojené s hudebními produkcemi, vyprávěním, zpěvem. Sklon Keltů k umělecké tvorbě se projevoval především ve vyspělém šperkařství, kovotepectví i v sochařství. Kulturní i etická úroveň Keltů dosahovala značné výše dávno před tím, než se Římané stmelili v homogenní národ a začali formovat svoji antickou kulturní entitu. Např. Keltové znali mýdlo a dokázali je v různých druzích a různou parfemací vyrábět pro osobní očistu v lázních několik set let před Římany. Mnohým badatelům uniklo, že např. v latině má mnoho slov a termínů zjevně keltský původ.

Carpentum - čtyřkolový vozík se zavěšenou korbou

Carrus - kára

Essedum -válečný vůz

Lancea - kopí, lanceta

Argentum - stříbro

Stannum - cín

Sagum - splývající krátký plášť, sako

Hall - sůl, halit

Z řeckých i latinských pramenů se dočítáme, jakým dojmem působili Keltové. Byli považováni za svárlivé, vznětlivé a bojechtivé etnikum, které je však hodně dynamické, odvážné, vytrvalé a imaginativní. Naši keltští předkové byli i chvástaví milovníci dobrého moku, především vína a piva, znalci dobrého jídla a vděční posluchači tajemných příběhů. Měli zálibu v krásných věcech, značnou úroveň estetického vnímání světa, ale i neuhasitelnou touhu poznávat nové věci i lehkost s jakou ovládli jim dříve neznámé technologie i techniky. Typickými somatickými znaky byly světle kaštanové, blond i naryšavělé vlasy, šedé až šmolkově modré oči, tělesná výška mužů až 180 cm a také štíhlé, svalnaté a hbité tělo. Posvátným a velice oblíbeným ovocem Keltů byla jablka, často používaná i při magických rituálech. Dochovaný zvyk příčného překrajování jablka o vánocích je vzpomínkou na magický obřad prováděný v rámci keltského Slunovratu. Vyspělé zemědělství Keltů, včetně chovu užitkových zvířat, mohlo mít prapůvod u Ligurů, kteří prosluli jako zemědělci, chovatelé a rybáři. Rozhodně prostřednictvím Keltů přišly do středoevropské oblasti znalosti pokrokového zpracování zemědělských základních produktů na několik druhů mouky, výroby chleba a pečiva, sýrů, piva, vína atd. Keltové pěstovali luštěniny, dva druhy pšenice, ječmen i proso a z Hyperboreje s sebou přinesli také chmelovou a vinnou révu, ale i posvátný břečťan. Dodnes na mnoha místech naší země roste zdivočelá chmelová réva a břečťan, které zplaněly ze zaniklých sídlišť. Podle rozšíření těchto rostlin můžeme do jisté míry odhadovat rozsah dávného keltského sídliště. Vysokou úroveň nesporně měla i keltská metalurgie železa, mědi, bronzů a drahých kovů, zejména zlata a stříbra. Je pravděpodobné, že mnoho z metalurgických znalostí převzali Keltové od danansko- ligurské  civilizace, vzhledem k proslulosti Dananů jako dokonalých metalurgů starověku. Keltové jako první vynalezli techniku okovávání koní ocelovými podkovami. Keltští kováři používali při výrobě ocelových os a dříků klíčů zvláštní zařízení zvané "kalibr", které dovolovalo dostatečně přesnou kontrolu rozměrů těchto náročných výrobků. Používání kalibrů převzali od keltských kovářů jak Germáni, tak i Římané. Nádherné keltské šperky ze zlata a stříbra i rozličné druhy mincí svědčí mimo jiné o vyspělé technologii těžby a zpracování drahých kovů. Pravděpodobně s Egypťany
znali Keltové tajemství výroby skla tavením křemenného písku, natronu (sody) a vápence, ale též sklářského kmene, k jehož výrobě býval natron nahrazován zčásti či zcela potaší. Tradice (sklářských hutí) keltských skláren stála u kolébky rozvoje výroby českého a benátského skla. Připojme keltské znalosti hrnčířského kruhu a kruhových vypalovacích pecí umožňujících výrobu kvalitní keramiky a terakoty, dovednost ve zpracování dřeva, stavby lodí, dovednost tkaní řady druhů textilií a na svou dobu pokročilou výrobu kožené obuvi. Pravděpodobně nenajdeme řemeslo, ve kterém by staří Keltové nezanechali svou více či méně zřetelnou stopu. Také silnice stavěli již galšťí a britanšťí Keltové tak, že silné dubové špalky kladli těsně vedle sebe na pružný podklad z dubové a olšové tyčoviny. Tyto keltské silnice plně využívali Římané tak, že je vydláždili kameny a bez dalších úprav je používali.  Pravděpodobně jen velmi málo lidí ví, že lidový název vozů a vozíků "kárky" či "káry" je velmi starý a pochází z keltského termínu "carrus". Jen velmi málo historiků zabývajících se dějinami českého národa je nakloněno akceptovat podíl keltského genomu, a tedy i závažný díl keltského původu podstatné části českého národa. Uniká jim zřejmě, že matkou dynastie Přemyslovců byla keltská kněžna Luban, dcera keltského knížete CROXA( CRIXA), uniká jim nejen existence velkého počtu keltských či Kelty přejatých toponym, uniká jim zcela zřetelně keltský duch velké části původních českých bájí a pověstí, uniká jim také vysoká frekvence výskytu typických keltských somatických znaků v populaci Čech, Moravy, Slezska i Slovenska, především jim ale uniká podobnost českého a keltského ducha, espritu a spirituality.

IVO

WIESNER
 

"
POUTNÍCI DO ZEMĚ ANDĚLŮ"