NA POČÁTKU ČASU

Věda dodnes neví, jak vlastně došlo ke vzniku sluneční soustavy, a proto v mechanismu tohoto procesu existuje řada navzájem si odporujících teorií. Poměrně přijatelnou se jeví teorie KANT- LAPLACEOVA, podle níž se z velmi rychle rotujícího gigantického Praslunce odtrhl v jeho rovníkovém pásu řídký oblak hmoty připomínající tvarem na obou koncích se zužující válec. Hmota válce rychle chladla a zhušťovala se, posléze se válec začal dělit na části, z nichž vznikly jednotlivé planety různé velikosti podle toho, jaký byl průměr odtržené části válce. Ze střední části tak vznikly dvě největší planety Jupiter a Saturn, kdežto z okrajových částí nejmenší planety Merkur a Pluto. Astronomické tabulky nalezené v babylonských chrámech, manuskripty z klášterů Bön- po a některé buddhistické a tantrické texty se zmiňují o jiném původním počtu planet obíhajících kolem Slunce a v jiném uspořádání, než je dnes. Podle těchto pramenů byla v minulosti období, kdy Země byla mnohem blíže Slunci a neobíhal kolem ní žádný satelit. Laplaceova hypotéza se potýká v podstatě se třemi nesrovnatelnostmi, jež dosud nebyly uspokojivě objasněny.  

1.  V době odtržení válce sluneční plazmatické hmoty nestačila rychlost rotace Praslunce k odtržení hmoty válce a nemohla být ani udělena rychlost jejich vlastní rotace.

2. Podle astronomů mají planety větší úhlovou rotační rychlost oběhu kolem Slunce, než odpovídá hypotéze

3. Některé planety (Venuše, Uran) se otáčejí kolem osy v opačném gardu než ostatní planety, což podle Laplaceovy hypotézy nepřipadá v úvahu.

První dvě nesrovnatelnosti jsou řešitelné podle hypotézy Jeansen- Jeffreyovy, kdy odtržení pásu bylo vyvoláno průletem gigantické hvězdy kolem Praslunce. Může ale existovat i jiné vysvětlení, spočívající v tom, že planetární soustava vznikla z Praslunce ve stadiu obra, které bylo přemístěno do oblasti Síria ještě před jeho změnou v super novu. Dnešní Slunce je v pořadí druhé a není „otcem“ planetární soustavy.   Další dvě nesrovnatelnosti lze obstojně vysvětlit planetárním kolapsem doprovázejícím zničení planety Tir a periodickými nájezdy desáté planety Nimiru , která v minulosti opakovaně ovlivnila původní uspořádání planet. Kolem planetárního kolapsu dosud existuje mnoho nejasností, přesto se dnes jeví, že příčinou byla exploze jádra planety Tir, ve kterém byla experimentálně vyvolána jeho obyvateli zvýšená intenzita fúze jader těžkých prvků, která přišla do řetězové reakce a experimentátorům se vymkla z ruky. Tir , známý i pod jmény Maldek, Malona, Zlatá planeta, Tistrya či Alanta, obíhal na oběžné dráze mezi Zemí a Jupiterem a jeho satelitem byla dnešní planeta Mars. Venuše v té době byla satelitem vzdálené planety Uran. Na Tiru byla vytvořena atmosféra vhodná pro život, a proto byl osídlen obří mimozemskou rasou odvozující svůj původ od prastaré bytosti Og či Ogo, ztotožňované ve starých manuskriptech s jedním z osmi prabohů- synů matky bohů Aditi( Rhey). Og se vzepřel vesmírným zákonům Stvořitele a vytvořil své vlastní lidstvo, kterým osídlil zmíněnou planetu Tir. Genetickými prapředky Ogova lidstva byly velmi staré civilizace pocházející z oblasti souhvězdí Lyry. Ogovi lyranští potomci byli dobře fyzicky vyvinutí a nejmenší z nich měřili na výšku přes 180 cm (ženy) a muži dosahovali až 275cm výšky. Prabůh Ogo má v manuskriptech mnoho jmen- Maerttand, Brahma, Melkor, Lucifer a Pachacamac . Když svojí vzpourou vyvolal asi před 300 000 lety ničivé války v kosmu, byl zajat a vrácen do světa nestvořeného prostoru. Ogova rasa obrů se po porážce uchýlila na Tir , časem se velmi rozrostla a technicky vyspěla. Obři měli na Zemi řadu základen pro vědecké zkoumání, dobývání nerostů i pro svůj odpočinek a rekreaci již v období Tréta yugy, přibližně před 130 000 lety. V té době ještě nedošlo ke srážce Země a Nimiru a tak byl tvar a rozložení kontinentů značně odlišný než dnes, proto se určování polohy těchto základen setkává s mnoha potížemi. Je známo, že rasa THULEANŮ měla základny v Antarktidě, MUKULIANÉ obývali dnes neexistující ostrov jménem California( země Mukulia) západně od pacifického pobřeží dnešní Severní Ameriky,  Oghumové( Oghzumové)- Jižní Peru a Shan Shunové sídlili na pobřeží Tibetu a na zaniklém ostrově Taprobana. Néjméně dvě další skupiny či rasy obrů měly základny v Evropě a Africe i na dnes zmizelých ostrovech v Atlantském oceánu a v jižní části Indického oceánu. Tato část pevniny měla původně název „ Indianitragange“. Nešlo ovšem o subkontinent dnešní Indie, který se vytvořil až po srážce Země s Nimiru. Početná sídliště Shanů byla i na nevelkém protilehlém ostrově Taprobana( Taplobana, Taproban), který byl od asijské pevniny oddělen průlivem širokým asi 180 km. Prastará legenda pocházející z Indie, zapsaná Friarem Marignoliem kolem roku 1335 o tomto ostrově uvádí:“ Ostrov Taprobana leží ve vzdálenosti pouhých 40 leaguí( 192km) od ráje, takže lze odtud slyšet šumění rajských fontán“. V originále je použit termín „ Paradise“. Podle sumerských a babylonských tradic ležel východně od Mezopotámie v moři velký ostrov obývaný bohy, jehož jméno bylo Dilmun. Dilmun ve světle těchto tradic znamenal totéž co Paradiese či Ráj, takže se zřejmě jedná pouze o různá jména mýtického, zaniklého ostrova Taprobana, ze kterého vznikla dnešní Indie.  Dnešní Indie vznikla během posunů zemské kůry při srážce Nimiru před 115000 lety. Ostrov Taprobana byl obklopen asi 20 malými ostrovy, na nichž si Shanové stavěli své překrásné vily. Pravděpodobně na Taprobaně bylo vybudováno mýtické město „ Shan- ba- la“, které Shanové těsně před srážkou planet přesunuli do paralelní dimenze, aby   jej zachránili před zničením. Mapa této části světa před kataklyzmatem pochází od Claudia Ptolemaia Alexandrijského ( 100- 170 n. l.) Tento známý antický matematik a kartograf pocházející z helénské dynastie egyptských Ptolemaiovců, měl údajně v držení staré faksimile pradávných map světa pocházejících ze zničené alexandrijské Bibliotéky. Sídla entity Mukulianů ležela na rozsáhlém ostrově jménem „ MU“ či „ MUKULIA“, který původně ležel v Pacifiku západně od kontinentu Severní Ameriky. Ostrov či země MU je s velkou pravděpodobností identický s mýtickým starověkým ostrovem „CALIFORNIA“, jehož mapa pochází od kartografa Pietra Goose a byla jím zakreslena opět podle prastarých podkladů až v roce 1666. Také tento ostrov zanikl při kataklyzmatu před 115000 lety. Vyhodnocení dostupných informací systémovou analýzou vede k názoru, že v pozadí událostí vedoucích k zániku planety Tir, vzniku planetární trosky Nimiru a posléze i ke srážce Země s Nimiru, byla snaha lyranských vědců o zvýšení toku energie z planetárního jádra Tiru aktivací fúze jader těžkých prvků. Experiment se zřejmě vymkl kontrole, došlo k neovladatelné kaskádové reakci podobné explozi supernovy a uvolněná energie roztrhala Tir. Došlo k planetárnímu kolapsu, během něhož byl Mars vržen do prostoru, ale gravitace Slunce jej udržela na nové oběžné dráze jako novou planetu. Další planetou se stala i největší zachovaná troska pocházející z Tiru,jejíž oběh kolem Slunce nyní činí asi 800 let a pohybuje se podél velmi extrémní oběhové dráhy jako planeta Nimiru. V periodě 6115+/- 100 let se Nimiru velmi těsně přiblíží k Zemi a vyvolává gigantické katastrofy globálních rozměrů. (Podrobněji v knize I. Wiesner „ Bohové Apokalypsy“). Rozdrcené zbytky planety  Tir obíhají jako pás drobných planetek mezi Marsem a Jupiterem, část zřejmě zachytil ve svých prstencích Saturn a zbytek je ve vlečce Nimiru. Tímto způsobem lze vysvětlit, proč v naší planetární soustavě chybí jedna velká planeta, očekávaná podle uvedených kosmogonických teorií, přičemž na jejím místě obíhá malý Mars. Jiný problém souvisí s Venuší. Prapůvodně byla Venuše satelitem Uranu, nebo ubíhala kolem Slunce za Uranem a do sousedství Země byla zavlečena po srážce Uranu a Nimiru, předcházející pravděpodobně kataklyzmatu v r. 15679+/- p. n. l.

PRADÁVNÉ ÚPRAVY POVRCHU ZEMĚ

O pradávných úpravách povrchu Země hovoří nejen epický spis „Silmarillon“(J. R. R. Tolkien), ale i některé tibetské a védské manuskripty, ve kterých jsou zmínky o tom, že kdysi na samém úsvitu věků pradávné civilizace božských obrů prorážely pevnou zemskou kůru mocnými proudy paprsků ze svých vesmírných lodí, aby přinesly na Zemi podmínky pro život. Podle současných znalostí tímto způsobem mohla být skutečně nastartována v zemském jádře jaderná fůze. 

IVO WIESNER „POUTNÍCI DO ZEMĚ ANDĚLŮ“