NÁROD V LÉNU BOHŮ

 Současná archeologie a historiografie není schopná odpovědět na otázku po původu Keltů, Slovanů, ba ani Árjů. Slovanské kmeny se vynořují na přelomu 5, a 6. St. jako početné etnikum rozšířené na území jižní a střední  Evropy až po linii vymezenou řekami Wesera, Main a horní Dunaj. Na této hranici na sebe narazily slovanské a germánské kmeny a od okamžiku kontaktu jsou po mnoho století vedeny války o území. Král Franků Karel Veliký v roce 808 zahájil ofenzívní tažení  proti  Slovanům a vytlačil je  na linii „ limes saxonicus“ a „limes sarolicus“, tvořících hranici vymezenou přibližně městy  Lauenburg Kiel- Magdeburg- Norimberg- Řezno.V té době pravděpodobně existovaly tři hlavní kmenové svazy Slovanů: Antové či Anetové, Windové či Venedi a Slovini či Sklavini. Podle některých indicií lze usuzovat, že Antové představují nejstarší entitu a zjevně se šířili od severu k jihu. Svůj pohyb zastavili v oblasti mezi Dněprem, Dněstrem a dolním Dunajem. Uvážíme –li směr anabáze  Antů od severu k jihu a etymologickou podobu jejich jména se jménem obyvatel Hyperboreje „ Aryamána“, můžeme se přiklonit k názoru, že Antové mají hyperborejský původ. Při svém posunu k jihu se zřejmě Antové setkávali se zbytky původního ligurského osídlení a postupně je zcela asimilovali spolu s ligurskou kulturou. V té době na území Čech a Moravy žili keltští Bójové a Volk- Tektoságové společně se staršími „ halštatskými“ a „laténskými“ Kelty,o nichž není jisté , do jaké míry byli skutečnými Kelty či spíše starými Ligury. Co víme zcela jistě, je to, že nikde v uvedených územích v té době neexistovala žádná germánská entita.

V roce 113 př. n. l. odrazili Bójové germánské Cimbry  pokoušející se od jihozápadu  proniknout do české kotliny, ale v roce 10. př. n. l. při obdobném pokusu byli Bójové poraženi Markomany přicházejícími od Mohanu.  Germánský kmen Markomanů postupně Bóje vytlačil z Poohří, části Polabí a Povltaví, ale ne nadlouho. Kolem r. 17.n.l. se dostali do sporu s knížetem Cherusků Arminem, byli poraženi a rozprášeni.  O dva roky později se vojsko Markomanů vedené Marobudem střetlo  s  germánskými Goty  a po porážce hledali Markomané záchranu útěkem přes Dunaj pod křídla Římanů. Gotové ale do české kotliny nevstoupili, protože bitva se zřejmě    odehrála na území jižního Saska či západního Bavorska.  Markomani obsadili pouze menší část bójských území Čech podél odlesněného povodí Ohře, Labe a Vltavy a to pouze na dobu 29 let. Lze tedy s jistotou konstatovat, že ani Čechy ani Morava nebyly nikdy osídleny některým z germánských kmenů, ale nacházeli se zde pouze Ligurové a Keltové.  Markomani obsadili v podstatě ta území ,  která obdělávali po předcházejícím odlesnění Ligurové a Keltové a do okolí prováděli pouze ojedinělé překvapivé loupeživé výpravy , jak se pravděpodobně stalo i v případě napadení sídelního místa knížete Bójů  v lokalitě oppida Závist na strmých kopcích Hradiště a Šance. Pan Wiesner se domnívá , dle systémové analýzy,že oppidum Závist , zbudované na místě prastarého ligurského opevněného centra, bylo též dosud marně hledaným hradem Marobudum, uváděným jako sídelní místo knížete Markomanů. Markomané zřejmě získali na Bójích oppidum v poměrně neporušeném stavu výměnou za „ volný odchod se zbraní  a ve cti“, což bylo v té době dobyvateli častěji navrhováno obleženým, kteří se hájili příliš urputně a útočníkovi hrozily neúnosné ztráty. Marobudum na Závisti zničili až sami Markomani před odchodem pod záštitu římské vojenské moci kolem roku 19 n. l. Jelikož Závist měli Markpmani v moci  patrně méně jak 10 let, bylo zde  nalezeno jen málo artefaktů upomínajících na jejich přítomnost. V 2. polovině 1. st. tedy v České kotlině   již nebyli ani Bójové, ale ani Markomani či jiná germánská entita. Byla však zde zachována poměrně početná entita pocházející ze splynutí   ligurských a „starých“ Keltů( halštatských a laténských), která sídlila v podhůří českých hor a pralesy zarostlé Vysočině. S touto skupinou kmenů ,  která přenášela přes most věků ligurské a keltské tradice a toponyma ,  se v 5. st. n. l.  setkaly české kmeny sestupující ze Sudet a slezských hor.   

Nýsové- duchovní a správní šlechta Árjů , zapomenutá úzka genetická vazba českých a nejstarších řeckých kmenů

Nýsové byli kmenem bráhmanských kněží, představovali duchovní elitu Árjů, ze které pocházeli učenci, lékaři, bardové, mágové a zejména kněží s nejvyšším zasvěcením, z nichž pocházeli sami árijští králové. Nýsové pěstovali prastarý kult slunečního boha Surji ( řec. „ Helios“ , hyper. „ Apollon“), který byl přinesen při exodu z Hyperboreje. S kmenem či národem Nýsanů souvisí také kult řeckého boha Dionýsa( bakchanálie) oslavující živoucí moc Přírody, který do Řecka přinesl Dionýsos. S bakchanáliemi souvisí i původně posvátný obřad požívání nápoje zvaného „ oino“( víno), který kněží vyráběli kvašením hroznové šťávy. Dionýsos původně nebyl bohem řeckého pantheonu, jehož tradici přinesli Pelasgové a Aiolové ze zaniklých ostrovů v jižní části Indického oceánu. Jeho tradici si s sebou přinesli Árjové, kteří v první vlně  kolem 3.100 př. n. l. osídlili Attiku a Egeidu, v této nejstarší verzi báje vystupoval Dionýsos jako vítězný vojevůdce  přicházející z dobyté Indie. Řecká mytografie zná několik různých hrdinů jménem Dionýsos, ale pouze ty nejstarší prameny znají Dyonýsa jako dobyvatele Indie a vojevůdce. Podle dostupných informací  Dionýsos- védský Ardžuna po obsazení celé Indie( epos Mahabhárata), odchází s částí svých vojáků  a jejich rodinami na západ a se svými lidmi se usazuje  v Thrácii, Attice a patrně na ostrovech Egeidy. Sami Řekové odvozovali svůj původ od Árjů a Hyperborejců a také samo jméno Dionýsos je zjevně védského původu. Sanskrtský  termín „ déva – nyása“- „ten, který střeží odkaz bohů“ či „strážce pokladu bohů“. Nýsové byli zřejmě „ Nyása“ ( Strážci) a Dionýsos náležel k nejvýše postaveným( zasvěceným) Nýsům, což lze chápat i jako zprostředkovatele mezi bohy a Nýsy. Pojem „ Dévanyása“ ( Dionýsos)  představoval zpočátku titul kněze Nýsů s nejvyšším zasvěcením nebo přímo vládnoucího krále. Dnes víme od Hérodota a Hekataia z Milétu, že v oblasti dnešní Ukrajiny žily početné kmeny Neurů  a Budinů, jejichž kultura se lišila od kultury jezdeckých stepních kmenů Skythů svou vyspělostí a vazbou na pevné usídlení. Neurové, což je pravděpodobně zkreslené jméno Nýsů, sídlili údajně v oblasti Podolské vrchoviny , mezi dnešním Kyjevem a Lvovem, kdežto Budinové podle Hérodota obývali území mezi Dněprem a Donem a byli považováni rovněž za usedlé zemědělské kmeny.  Někteří antičtí historikové , zejména Plinius, Tacitus a Ptolemaios upozorňují  na existenci početného národa zemědělců zvaného Wenedi či Windové, jehož sídliště byla rozložena na rozsáhlém  území mezi Vislou, Karpaty a Odrou již v 1. a 2. st. n. l. České kmeny dlouho žily na území severovýchodně od České kotliny ( ve Slezsku) a do Čech vstupovaly po jednotlivých rodech po několik století. Usídlení Nýsů ve Slezsku ostatně potvrzují i již dříve zmíněná toponyma. K úplnému osazení České kotliny ale došlo až patrně během 1. pol. 5. st. Svého času vyslovil L. Niederle názor, že Hérodotem zmíněné kmeny Budínů a Neurů byly ve skutečnosti Slované nebo aspoň Protoslované. Problém etnogeneze Slovanů tedy můžeme chápat spíše jako cestu proměny Árjů ve Wenedy, odehrávající se v období putování árijských kmenů na západ. Wenedi, kteří vytvořili ucelenou kulturní entitu s výraznými árijskými znaky, existovali ve východní a severovýchodní Evropě přinejmenším již ve 2. st. př. n. l. Slované, nebo přesněji Protoslované, tvořili na přelomu 4.a 5. st. souvislé osídlení početnými kmeny Wenedů v území sahajícím od Baltu přes dnešní Bělorusko a Ukrajinu až po dolní úsek toku Dněstru, kde již začínalo území obývané Sloviny a Anty. Slovanské území Wenedů tvořilo pás široký asi 600 km a na konci 4.st. zde žilo přibližně 50 milionů lidí. Tlak Hunů, kteří byli v r. 451 v bitvě na Katalaunských polích poraženi a rozprášeni, uvedl do pohybu zejména kmeny Slovinů, ale i část jižněji usídlených Nýsů , kteří hledali útočiště v horách Balkánu a východních Alp.  Část Slovinů ale dospěla kolem poloviny 5.st.také do západních Čech  , kde se usadili jako kmenový svaz Doudlebů. Druhá vlna stěhování Nýsů byla vyvolána tlakem nomádských Avarů z oblasti Černomoří, kteří kolem roku 567 vstoupili do Podunají a Potisí. Do Čech  však Avaři nikdy nepronikli, protože jim v tom bránil nepropustný a nesjízdný terén.  Přední stráž či bojový obřad Nýsů se usídlil  v oblasti mezi Drážďanami, vyústěním Labe z České kotliny a dnešním Freibergem a zde plnili roli ochránců českého území před pronikáním germánských Franků.  Když byli později Franky poraženi, byli zčásti Franky pobiti, zčásti asimilováni podobně jako Lužičtí Srbové. Kmen Charvátů či Chorvatů osídlil severovýchodní a východní Čechy  na území zhruba vymezeném Mladou Boleslaví a Havlíčkovým Brodem. Nejpočetnější kmenový svaz Cinů či Cichů spolu s rodovými skupinami Lučanů, Lutomericů, Děčanů, Lémuzů a Pšovanů se usadil ve střední části Čech a dále na severozápad až po Krušné hory. V zápase o budoucí směr vývoje státu se střetly dvě nejsilnější entity , a to Nýsové a slovinští Doudlebové, kteří  si jako starší osídlení  činili nárok nad celým osídlením České kotliny. I v kmenovém svazu Nýsů došlo ke „střetu zájmů“ mezi nejsilnější entitou Cinů a Chorvatů, v němž získali nakonec vrch Cinové a jejich Přemyslovská vládnoucí dynastie. Cinové zvítězili nad německými Franky v Chlumeckém průsmyku v r. 805. Původ jména Čechů – Cinů doposud nebyl úspešně objasněn, takže nakonec zůstalo při pojmenování kmene dle údajného jména jeho knížete. Dle autora této knihy je ale původ jména spojován s pojmenováním posvátného kamene Čintámaní, který byl kdysi na Zemi přivezen prabohy z hvězd a jeho části byly rozmístěny do budoucích center rozvoje pozemských civilizací, aby příznivě ovlivnily jejich rozvoj. Jméno tohoto zázračného kamene je pravděpodobně složeninou dvou pojmů v prastarém jazyce šástra, později přejatým sanskrtem „cinta“ či „cintita“ – znamenající myšlení, vědomí, starost, péče o něco důležitého a „ maní“- krystal, klenot, kámen zvláštních schopností nebo „ kámen mudrců“. Podle jedné velice staré báje byli Nýsové strážci právě onoho zázračného kamene přivezeného bohy z hvězd. Když Nýsové opouštěli svoji zem Nysaiu, odnesli s sebou i tajemný vzácný kámen a po příchodu do České kotliny jej vložili do tajné komnaty vybudované v hloubi Vyšehradu. Spolu s tímto vzácným kamenem ve vyšehradské pokladnici uložili i bájný poklad drahých kamenů, jehož část byla později použita při zhotovení svatováclavské koruny českých králů. O podobném zázračném kameni Gar Rayeta hovoří i ligurské báje, takže dnes je nejasné, zda v tajné vyšehradské pokladnici jsou uloženy úlomky Čintámaní i Gar Rayety nebo jiný kámen, což ale není tak podstatné. Autor se domnívá, že původ jména Čechů- Cinů( Cichů) se odvíjí od částice „ cint“( čti „čint“) obsažené ve tvaru „cintá“( čt.“činta“). Z tohoto rozboru lze odvodit poznatek, že Češi- Cinové jsou vlastně strážci“mani“( vzácného kamene) uloženého v tajné pokladnici Vyšehradu. To by souhlasilo s prastarou tradicí hovořící o tom, že Nýsové byli nejspíše společenstvím strážců posvátného pokladu Árjů, jehož jméno bylo Čintámaní. Nýsové s sebou přinesli, ale i sazenice posvátného břečťanu a vinné révy. Tato tradice se uchovávala zejména na jižní Moravě a v Čechách byla později opuštěna a nahrazena kvašením medu a vody, čímž byl získán mok původního názvu „ madhu oino“( medové víno, medovina). Tradice vaření piva  a jeho chmelení šiškami chmelové révy je jednoznačně keltského původu. Dodnes můžeme podle lokalit zplaněného břečťanu a vinné révy usuzovat na původní osídlení Nýsy, ale zplanělá chmelová réva ukazuje na keltské osídlení. Nýsové ve svém jazyce přinesli také bohatou slovní zásobu jmen, pojmů a termínů, jejichž etymologie poukazuje  na nápadnou blízkost k sanskrtu.

Oino- víno, hará- hora, váju- vítr, vánek,madhu- med, tri- tři, véda- vědění, věda, dvá- dva, šash- šest, dácan- deset, paňcákat- padesát, stha- stát, tatá- táta, otec, dána- dar, svitá- svatý,  mátrká- matka, patanti- podati, mahat- mohutný, thamo- tma, nána- nový, bhú- být, náman- název,nomen, jméno, kóša- koš, hainsá- husa, dádati- dáti, darovati, panchá- pět

Naši prapředkové sestoupili na Zemi jako entita Thandů asi před 850000 lety, jejich přímí potomci vytvořili bájnou Hyperboreu a od jejich polobožské civilizace se odštěpily tři velké entity , ze kterých se nesporně zrodila současná evropská civilizace. Jsme přímími syny a dcerami árijských Nýsů, ale současně jeden z našich prapředků byl Keltem či Keltkou. Neseme ve své podstatě  jejich genetický i etický odkaz a neseme v sobě i prastarou vzpomínku na dávný hvězdný domov kdesi v oblasti Arktura. Lid této země má bohatou i pohnutou a dlouhou historii a jde nyní o to, aby dostál svému poslání, a tak dokázal, že je hoden moudrosti a odvahy prapředků.

Ivo Wiesner „ Poutníci do Země andělů“