ODKLON KATOLICKÉ CÍRKVE OD UČENÍ JEŽÍŠE KRISTA

ODKLON KATOLICKÉ CÍRKVE OD UČENÍ JEŽÍŠE KRISTA

Křesťanská  věrouka, postavená na velkém omylu a velké touze po moci, není schopna lidem,hledajícím smysl života a stezku Pravdy, poskytnout pomoc či řešení jejich duchovních problémů.  

Západní křesťanství ve střetu s materialistickou filozofií ztrácí stále více půdu pod nohama, proto více a více duchovně vyspělých lidí obrací pozornost k východním  teozofickým učením.

Jediné, co může nabídnout materialistická filozofie, jsou různé verze nehumánního, bezvýchodného komunismu nebo chamtivý, bezohledný, surový kapitalismus. Neumí uspokojivě odpovídat na otázky po původu lidské existence, podstatě života a poslání lidské rasy na Zemi.  

Skutečný transcendentální rozměr křesťanství se vytratil, pokud  tam kdy vůbec byl. Proces destrukce však nezačal s jeho vznikem, ale je obsažen v podstatě filozofie a věrouky,   jíž bylo vybaveno dvanáct původních hebrejských kmenů svými strážci, učiteli a opatrovateli ELOHIM již při vysazení v Kašmíru přibližně před 25.000 lety. Dnešní jméno Kašmír má kořeny v hebrejském Kašur či Kašer, jak byla původně nazývána oblast vysazení podle tradic „ zem Bohem zaslíbená“. Dodnes se obyvatelé  Kašmíru liší od  Pákistánců a  bráhmanských Indů typickými hebrejskými rasovými znaky, což jednoznačně podtrhují   početná toponyma spojená se jmény Mojžíš, David,Šalamoun a dalších vůdců. Elohim  byli přísnými a neoblomnými zákonodárci a soudci nad životem a činy Hebrejů. JEHOWAH, první ELOHIM, byl vnímán generacemi Hebrejů jako nadmíru přísný, žárlivý nemilosrdný bůh. Je zarážející, že Hebrejové dodnes nepochopili, že ústy Jehowah a Elohim k nim nehovoří laskavý Stvořitel (Bůh Otec) a bez výhrad milující Rúach (Bůh Matka), ale malá skupinka duchovních bytostí majících nižší postavení a vystupující se svými partikulárními zájmy. Přísné zákony s tvrdými tresty za jejich porušení byly po odchodu   Elohim  dále střeženy  neméně přísně pověřenou kněžskou kastou známou jako farizejové. Kam tento nelaskavý, tvrdý a krutý řád zavedený Elohim vedl, ukazuje tragický osud Ježíše. Základ problému spočíval v tom, že člověk byl farizejskými zákony považován pouze ze objekt vedený a vychovávaný v rámci zájmů Elohim. Pod záminkou fenoménu biblického dědičného hříchu  byla subjektivní podstata člověka před Neivyšším svržena do prachu země. Farizejské pojetí Boha a výklad jeho zákazů a příkazů, který posléze v podstatě přijala i katolická církev i některé katolické sekty, je založena na tzv.“levém“ pojetí zákonů Stvořitele, kdy je člověk oddělen od Boha církví a jejími kněžími, jež jako jediní mají  být uznávanými zprostředkovateli spasení lidské duše.

Člověku není dovoleno rozjímat o Boží podstatě, o svém vztahu ke Stvořiteli, není mu dovolena přímá komunikace se svým Božským otcem. Tím byl kněžími člověku odebrán základní a nejdůležitější dar Otce, kterým je  úplná svoboda volby cesty k poznání Pravdy a plná odpovědnost za důsledky své volby a za činy uskutečněné během dříve prožitých životů. V tomto bodě je centrum střetu mezi učením GNOZE a mezi církevními zákony těch náboženských směrů a sekt, jejichž kořeny tkví v učení farizejů. Gnostikové pro své učení  o přímé cestě  k Pravdě byli neustále pronásledováni a umlčováni, ale toto učení se církvi nikdy nepodařilo úplně zničit a vykořenit, protože kořeny učení gnostiků jsou shodné s kořeny učení Ježíše Krista, NEJVĚTŠÍHO GNOSTIKA tohoto světa. Začátek zřejmého odklonu křesťanských církví od Kristovy věrouky se spojuje již ve věrouce šířené a sepsané apoštolem Pavlem. Ke zjevnému odklonu od Kristova učení dochází hlavně na 5. Ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (553 n.l.) půdu pro odklon již připravil 1. Koncil v Nikaji (325 n.l.) – ve střetu s idejemi Areiánů. Na 5. Ekumen. Koncilu – byly vyhlášeny teze o reinkarnaci za bludné a jednoznačně odmítl apokastis (dřívější existence duše před tělem). Křesťané tím byli postaveni do rolí duchovních otroků, jímž je církví dovoleno modlit se, pracovat a zejména odvádět církvi desátky a dary. Jestliže Ježíš Kristus hovořil o skutečné podstatě člověka a o smyslu jeho působení během pozemského života, o hledání pravé stezky k Pravdě, zavedl Pavel (sám striktní farizej) učení o své vlastní představě Krista a jeho učení. Toto učení apoštola Pavla se pak stalo základem římské křesťanské věrouky. Pavlův omyl, mající pro budoucnost křesťanství tak těžké důsledky, lze pochopit jako lidské okouzlení KRISTEM, s nímž se ale nikdy osobně nesetkal, a tak nebyl ozářen a naplněn Ježíšovou osobní duchovní silou, která by jej jistě vyvedla z omylu.

.úryvek z knihy „ Poutníci do země andělů“- Ivo Wiesner