Malé národy nebo entity, jejichž početnost snížily války či katastrofy, vedou boj o sebezáchovu s vypětím sil, neboť silnější sousedé je vytlačují, omezují nebo se snaží o jejich vymýcení, asimilaci nebo aspoň kulturní degeneraci. K dosažení takových cílů bývá používaná metoda zničení všeho, co připomíná úspěchy i omyly předcházejících generací předků, původ národa i existenci národní identity. Proto dobyvatelé ničí knihovny. Katolická církev úzce srostlá s německým expansionismem, byla vždy protislovanská a zejména protičeská, jak to dosvědčuje osud slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (dobře popsána je tato historie v knize Eduarda Štorcha „O Děvín a Velehrad) a jejich žáků. Mimo jiné můžeme konstatovat, že příčinou nedostatku informací o původu českých kmenů v nových dějinách českého státu není to, že nikdy neexistovaly, ale naopak to, že byly zničeny v roce 1097 latinskými kněžími, vesměs německého původu, v rámci zničení rozsáhlé a bohaté knihovny Sázavského kláštera, jenž byl centrem cyrilometodějské liturgie. Ničí chrámy a historické památky, berou jim jejich mytologický poklad, vnucují falešnou interpretaci dějin, zabraňují tradičním náboženstvím. Jako příklad lze uvést snahy germánských Franků o zničení západních slovanských kmenů a slovanské liturgie, nebo holocaust, který na sklonku středověku postihl entity amerických indiánů z rukou Španělů a Portugalců a mnohé další. Dobyvatelé znají dávnou pravdu: „ Národ, třeba malý počtem, lze podmanit pouze tehdy, je-li zbaven minulosti a jeho budoucnost je uvedena v nejistotu“. Zde prýští skrytý, ale stále ještě činný pramen, z něhož pocházejí mylné i falešné údaje německých historiků o svých severních a východních slovanských sousedech, které i dnes docela ochotně přebírá řada současných historiografů. Největší omyl je založen na falešném tvrzení o dlouhodobém předslovanském osídlení české kotliny a Moravy germánskými Markomany a Kvády či Langobardy, které mělo trvat do roku 530. Skutečnost je zcela jiná. Několik let před počátkem nového letopočtu vytlačili germánští Markomané z české kotliny keltské Bóje, když vytáhli z Pomohaní a od jihozápadu vtáhli do Čech, prošli Poohřím a dosáhli Povltaví v okolí dnešní Prahy. Přibližně v téže době pronikají opět od jihozápadu na Moravu Kvádové, ale zastaví se na Jižní Moravě. Již v roce 17 n. l. jsou Markomani poražení Arminovými Cherusky a o dva roky později zcela rozprášení gótským vojskem vévody Katvalda, prchají přes Dunaj pod ochranu římské armády, aby jim bylo později Římem dovoleno usadit se v Bavorsku. Pokud po těchto událostech v české kotlině vůbec jací Markomané zůstali, pak šlo nejvýše o několik desítek raněných zbloudilců. Po roce 19 n. l. tedy v české kotlině již žádná germánská mocenská síla prokazatelně neexistuje, ale zůstává zde část Bójů vytlačena Markomany do zalesněných a málo schůdných oblastí pahorkatiny a také původní obyvatelé staré euroatlantské kultury východních Ligurů, kteří přežili řádění živlů vyvolaných v roce 1495 p. n. l. asteroidem Typhonem přelétajícím v malé výšce českou kotlinu ve směru do Egypta. Historiografie zapomíná brát v úvahu nepropustnost české kotliny ze všech směrů, vyjma jihu či jihozápadu. Příčinnou nepropustnosti byly věkovité pralesy a nepřekonatelné skalnaté komplexy, kudy bylo možno procházet jen tajnými stezkami známými pouze ligurským kmenům. Pro germánské kmeny, v té době migrující ze Severní Evropy na jih, byla česká kotlina, ale i Severní Morava prakticky neprostupná, a proto byla obcházena podél řek Mohanu, Wessery a Dunaje. Ani prudký a skalnatý tok Labe neumožňoval vstup do české kotliny, jak ostatně vzpomínají báje o příchodu Čechů. Jiný důkaz o neexistenci soudobějšího osídlení Čech germánskými entitami přináší toponomastika. Bylo zjištěno, že naprostá většina dochovaných toponym, což jsou jména řek, hor a přírodních útvarů, pochází od předcházející prapůvodní civilizace východních Ligurů a Keltů. Pokud se vyjímečně vyskytuje toponymum germánského charakteru, zjistíme jeho velmi mladý původ z období 12. a 13. století, kdy kulminovala německá kolonizace pohraničních oblastí Čech a Moravy nebo po 30.leté válce.
Tři na sebe navazující entity Ligurové. Keltové a Nýsové (Západní Slované) jsou skutečnými původci, nositeli a uchovateli euroatlantské kultury, která před tisíciletími spojovala Evropu od pobřeží Atlantiku až po střední Řecko v jediný duchovně a kulturně vyspělý celek. Na začátku zrodu této prastaré kultury jsou starobylé podzemní galerie kreseb v Altamíře a dalších lokalitách Španělska a jižní Francie. Na konci je duchovní exploze podivuhodné „gotické kultury“, jejíž název scestně navádí k tomu, že by za původce bylo možné považovat kmen primitivních loupeživých nomádů Gótů. Ve skutečnosti pravděpodobně termín „gotika“ pochází ze dvou kořenů „art“ (umění, tvořivé dílo) a „argos“. Argos bylo jméno jednoho z archipelagu Rutas v jižním (Indickém) oceánu ve středověku známém pod názvem Ostrovy zasvěcenců či novějším názvem Lemurie. Složením obou kořenů vzniká termín „Artargoi“ či „Arsargotiua“ převzatý a uchovaný tajnými lóžemi starověkých stavitelů chrámů a mladšími lóžemi zednářů. Tvar pojmů „artgotique“, který z tohoto zdroje posléze vystoupil na světlo Slunce, vyjadřuje hluboce mystický a kontemplativní vztah mezi člověkem a bohem, který je pouze jiným vyjádřením učení gnostiků. Vznosně působící lomený gotický oblouk znázorňuje pokorné gesto prosby, s níž přistupuje člověk do hluboké duchovní rozpravy se svými tvůrci Otcem stvořitelem a Božskou matkou duchem má podivuhodný účinek jako geometrický zářič pozvedající hlavu a mysl člověka k nebi, narovnávající jeho páteř a uklidňující jeho rozervanou či roztěkanou mysl před vstupem do svatostánku. Pečlivým rozborem architektury gotického chrámu docházíme k závěru, že jde o promyšlenou koncepci účinného působení pozitivní složky terestrické energie (tzv. bílé energie) na vědomí člověka a propojení jeho vědomí s Universem. Kamenný lomený oblouk gotického chrámu je účinným zářičem terestrické energie, kterou je člověk harmonizován.
O prapodstatě keltské kultury toho mnoho nevíme. Potvrzuje se dříve odmítané teze o přímé souvztažnosti keltské a české kultury. Keltská kultura nese v sobě esenci hyperborejského ducha, obohacenou nejlepšími dochovanými tradicemi převzatými od zaniklé prastaré euroatlantské kultury Ligurů a Dananů. Historiografie neví téměř nic o původu českých kmenů, neví nic a netuší ani jaký původ má sám pojem „Čech“, neví nic o staroslovanském kmenovém svazu Nýsů a o Slovanech soudí, že pocházejí z jakési nedefinované entity žijící kdesi na území středo- a jihoruských stepí mezi Volhou a Donem. Obdobné diskrepance provázejí i otázku původu Keltů. Historiografie trvá na tom, že se keltská halštatská i laténská kultura zformovala v oblasti střední Evropy a odtud se šířila jižním i západním směrem. Jen velmi málo historiků používá metody systémové analýzy, proto jim nic neříkají prastaré keltské ságy a mytologie hovořící o příchodu předků z ostrovů ležících vysoko na severu, kde Slunce nezapadalo. Vážně není bráno ani sdělení řady řeckých historiků o původu Keltů z ostrovů rozložených kolem severního zemského pólu (Hyperborea). Tyto staré zprávy ale potvrzují výzkumy na poli srovnávací jazykovědy (P. Theme) a nové teorie o původu bílé rasy a směru jejího šíření tzv. severozápadním bílým klínem (S.Kadner). Zůstalo nepovšimnuto, že kmenový svaz Antů, který je přiřazován k nejstarším a nejvyspělejším slovanským entitám, se pohyboval výhradně od severu k jihu, přičemž pochopitelně chybí odpověď na to, jak se do oblasti severního Ruska vlastně dostal.
Stvořitel čas od času vytváří podmínky vedoucí lidstvo k formování harmonických národů s vyhraněným egregorem a ukládá jim díl odpovědnosti za utváření budoucích dějů v rámci jejich působnosti. Bývá pravidlem, že karmickému národu je vymezeno zcela určité místo na Zemi, které nejlépe vyhovuje uskutečnění jeho budoucího poslání. Jedním z předcházejících karmických národů či „zaslíbeným národem“ byli Hebrejové. Jejich karmický úděl spočíval v tom, že se měli stát záštitou a zvěstovateli budoucího Mesiáše, který inkarnován v těle Ježíše plnil na Zemi svoje poslání. Většina Hebrejů ale své roli v rámci vesmírné evoluce neporozuměla a pominula svůj karmický úděl. Ježíš v roli Mesiáše jimi nebyl přijat, naopak byl obviněn z falešného učení, mučen a vydán na popravu. Tento negativní zásah do plánu Stvořitele přinesl i hlubokou změnu národní karmy, když z národa Bohem vyvoleného se stal národem všemi pronásledovaný. Stvořitel podle svého Druhého plánu začal vytvářet nový budoucí karmický národ, vyvolený k úloze Kristovy záštity a zvěstovatelů. Podle karmického plánu se v určeném čase a na určeném místě spojily entity Keltů a Nýsů, aby časem vytvořily sebevědomý národ s mocným egregorem. Určeným místem je Česká zem a čas se začíná naplňovat.
Ivo Wiesner
„Poutníci do Země Andělů“
