POLOHA ČECH PODLE DÉLKY A ŠÍŘKY NEBES A POD KTERÝM ZNAMENÍM SE NACHÁZEJÍ

                  Znamenití učenci, kteří určují polohu zemí a měst podle bezpečné míry, totiž uspořádání hvězdné oblohy (mezi nimi jsou náš Clavius a Blancanus, dále výborný vydavatel Ptolemaiův Josef Moletius, konečně pak svědomitý znalec starého i nového zeměpisu Filip Cluverius), prohlásili, že se Čechy nacházejí mezi 34.a  35.až  k 38. Stupni délky a mezi 48. a 49. až 51.  stupni šířky. Kladský David Origanus, vynikající astronom za paměti dědů, jak svědčí jeho vydané spisy, dokládá, že se Čechy nalézají pod znamením Lva, horní Slezsko pod Beranem, dolní s Vratislaví pod Pannou, na Moravu pak se dívá Střelec. Já sám jsem nedávno dal vytisknout Čechy jako růži. Mají též tvar překrásného amfiteátru a jako byly v takové stavbě okrajové zdi, stupně a vyšší sedadla, tak i kolem Čech strmí do výše hory, jež je obklopují jakousi věčnou ochrannou hradbou. V těchto horách měli dávní obyvatelé Čech své výborné útočiště, v tyto hory doufali a věřili. Věřili, že zemi není možno dobýt jinak než zradou domácích lidí a jen nepřítelem úmyslně přivolaným. K takové důvěře přispívají ještě těsné průsmyky u Přísečnice. Jsou na hranicích s Bavory, Vogtlandem, Míšní, Lužicí a Slezskem, takže povolaní  strážci hranic tvrdí, že je možno malým počtem vojska  zabránit vpádu do Čech. Konečně já sám jsem to viděl. Nejnižší hory jsou směrem k Moravě, za nejhůře prostupné se považují ty k Bavorsku. U Prachatic vede velmi úzká stezka, kterou dávná doba nazvala Zlatou. Tato stezka dovoluje průchod pouze soumarům. Poháněči je vodí  do Čech s nákladem soli a zpět domů je ženou obtížené obilím. Všechny tyto průsmyky za nedávných válek už dávno nebyly tak úzké, ale přirozená poloha míst přece jen nedovoluje zmocnit se jich úplně. A tak se dávní Čechové mohli opřít o ochranu svých hor a hvozdů a odnesli si nejedno vítězství nad císaři, králi a sousedními knížaty.

O LESNATÉ ŠUMAVĚ. O HERCYNSKÉM LESE, JEHO ROZLOŽENÍ A ROZSAHU. KDO BYLA DÍVKA HERCYNA? OSUD ZAKÁZAL ŘÍMANŮM PŘEKROČIT LABE.

Staří spisovatelé znali tyto hvozdy proslulé velikostí a délkou: Šumavu ( Gabrétu), která se táhne z Chebska přes Plzeňský a Prácheňský kraj až ke královskému městu Sušici a odděluje Čechy od Vogtlandu, bavorské Falce a samotných Bavor. Pomponius Mela odhaduje rozsáhlost Hercynského lesa na šedesát dní pochodu, a to: od Dunaje k Neckaru, což je končina, které se říká Schwartzwald; od Neckaru k Mohanu, to je Odenwald; od Mohanu k řece Lahnu, které říkají také Mosela, u Koblenze je to Westerwald. Tam odděluje tento les Francii od Hessenska a Duryňska a táhne se směrem do Čech, na Moravu, do Uher a sarmatských a tráckých končin, kde se nazývá rozmanitými jmény.  O tomto lese mluví poněkud s nadsázkou- jak má ve zvyku – Plinius: „ V Hercynském lese je nesmírné množství stejně starých dubů, nedotčených věkem. Je to svět, který se svým téměř nesmrtelným osudem vymyká zázrakům. Pomineme- li vše, čemu se zdráháme věřit, je známá jedna věc, že se tam zdvíhají celé pahrbky vzájemně propletených kořenů, na sebe narážejících. Kde potom kořeny trčící do výšky, nemohou dosáhnout na zem, tam vytvářejí v ustavičném zápase oblouky až k samým větvím v podobě bran v takové míře, že jimi mohou projet čety jezdců.“ Hercynský les vyniká výškou, rozlohou, mohutností, a co je hlavní, vzácností a vzrůstem stromů, hustotou větví a jinými přednostmi, asi jako vynikají cypřiše mezi polehlými kalinami. I když Hercynský les zasahuje do mnoha území, můžeme říci, že u nás má to podstatné, totiž tělo, jinam rozpíná paže nebo nohy. Proto obyvatelé Falce, Bavor, Rakous, Míšně, Duryňska a Vogtlandu mu neříkají jinak než Český les.

Titus Livius říká kdesi, že dívka Hercyna , které byl zasvěcen chrám, byla Proserpininou družkou. V chrámu prý stojí socha bohyně s husou v rukách. Básníkům se tento symbol pro Čechy může výborně hodit, vždyť naše země oplývá husami nad všechny ostatní krajiny.

O tom, co následuje, jsem dlouho přemýšlel s mnoha pochybnostmi, zda to mám přiřadit k báchorkám, či k historii, je to však vyprávění váženého muže a římského konsula, Diona Cassia. Drusus, který byl nazván Germanicus až po své smrti, a který byl pochován u samotného Rýna, dostal se územím germánských kmenů málem až k Labi. Tato řeka, jak prohlašuje Dio, vytéká z Vandalských hor a podivuhodně rozhojněna vlévá se do Severního moře. Tuto řeku však Drusus nemohl překročit hlavně proto, že ho vyděsilo zjevení.  Vběhla mu totiž do cesty jakási žena, vznešenější, než je smrtelný člověk, a optala se: „ Kam spěcháš Druse? Jaký cíl určíš své dychtivosti a snaze po vítězství? Věz, že spatřit krajiny za Labem ti zakazuje osud. A proto odejdi! Není ti dáno přemoci Labe. Dost slávy jsi už posbíral, dost triumfů sis vysloužil. Již nastává konec tvých skutků i života.“ A tak Germanicus umístil před Labem vítězné odznaky a oltáře, ihned se dal na zpáteční cestu, ale ještě za pochodu zemřel na nemoc, dříve, než dorazil k Rýnu. Z tohoto vyprávění lze snadno pochopit, že osud odepřel Římanům vládnout mezi Dunajem a Labem. A tak přešla naše krajina, nedotčená římským vítězstvím, na přemyslovský rod, na jiné a konečně nejnověji na rakouskou dynastii.     

O rudných dolech v Čechách. Bohatství příbramských, jílovských a kutnohorských dolů, o dolech v Krupce.

Sedm druhů rud označují a rozdělují všichni učenci jednomyslně jmény a obrazci stejného počtu planet, vždyť na nich závisí jejich vznik a růst. Zlato prý vzniká a uzrává vlivem Slunce, stříbro vlivem Měsíce a stejně ostatní rudy, každá prostřednictvím své planety. Je tedy vliv hvězd na českou zemi velmi pronikavý- jak už v dopisech poznamenal Tycho de Brahe-, když v naší zemi vznikají všechny rudy a růstem jsou ve vztahu ke svým hvězdám. V pověstech se říká, že Lynkeus měl neobyčejně bystrý zrak, takže první nalezl žíly zlata a ostatních kovů. On prý naučil jiné lidi tomuto umění či dokonce vidět pod zem. Lynkeovo dílo první u nás uvedla ve skutek věštkyně Libuše, ona česká Sibyla. Byla v nejužším styku s nečistými silami a podle pohybů zlaté žáby, kterou ustavičně držela v ruce, označila svým Čechům přední doly na zlato a stříbro. Podle ní byly přece objeveny doly v Příbrami, v Jílovém, v Kutné Hoře i v Krupce, některé v krátké době, jiné v delším období.

                        O vzácných a drahých kamenech Čech.

V přehlídce těchto pokladů se dovolávám svědectví předních znalců, kteří u nás v Čechách dlouho bydleli a s touto věcí přišli do styku. Jsou to Belgičan z Brugg Anselmus Boetius de Boodt, komorník Rudolfa II. a opatrovník jeho vzácných kamenů, dále lékař a přední alchymista Osvald Crollius , pak Agricola a Sennert, Schröder, z našich pak Stránský a Theobald. Není divu, že se první dva mužové tak vyznali v našich českých drahokamech, když měl císař Rudolf II. velkou zálibu v těchto věcech a vlastnil takové sbírky, že se podle mého názoru nevyskytl po dlouhou dobu v Evropě vladař, který by se mohl Rudolfovi vyrovnat v tomto zájmu a královské důkladnosti, máme-li na mysli množství a pozoruhodné hledačské štěstí.

V Boleslavském kraji je vesnice Vysoké na vyvýšeném místě pod Obřími horami. O tomto kraji koluje dávné pořekadlo: U Vysokého hodí pasáci po kravách kameny, které mají mnohem větší cenu než ty krávy. Údolí pod Obřími horami oplývají těmito cennostmi, a to safíry, smaragdy, ametysty a ostatními vzácnými kameny, které vyrůstají porůznu v půdě. V popisu Slezska říká Henelius toto: „ Na Malé Jizerské louce, která již náleží k Čechám, se nachází jaspis, diamant, achát, orlí kámen, ametyst, granát, karneol, křišťál, hyacint, magnetit, onyx, rubín, safír, sardonyx, topas a tyrkys.“ Ačkoli zůstávají naše drahokamy pozadu ve srovnání s těmi z Východu i ze Západu, pokud jde o tvrdost a působení v lékařství, přece je často i zkušení znalci s obtížemi rozeznávají od kamenů z Orientu, máme-li na mysli krásný vzhled, lesk a jiné přednosti. Započneme tedy od perel, o nichž se věří (nikoli bezdůvodně), že mohou zadržet unikající život, což bylo dokázáno i na příkladech. Nikdo nepochybuje, že prvenství náleží východním a indickým perlám, ale jisté je toto:“  Je možno dát přednost českým perlám (dovolávám se slov Anselmových), jež sbírají u Horažďovic, Strakonic a u hradu Rábí, před skromnějšími perlami, jež se vyskytují na mnohých místech v Evropě jako ve Skotsku, Slezsku a Frýzsku. Viděl jsem některé, jež bylo možno jen stěží odlišit od perel z Orientu. Pouze to se jim vytýká, že jsou bělejší než východní perly, neboť ty září stříbřitě, naše jsou mléčné. Já však jsem na vlastní oči viděl mnohé české perly, jež měly barvu spíše stříbřitou než mléčnou. O našich perlách vykládá stručně Konrád Gesner ve svém velikém díle o vodní zvířeně ( Historia animalium) toto: „ Vedle obce Husince teče řeka Blanice , jež se honosí velkými balvany a pstruhy. V létě vyhazují okolní obyvatelé z této řeky hromady škeblí, z nichž vyndávají perly. Krásné a vyzrálé používají do prstenů, jiné, nevyspělé, se hodí k lékařskému účelu. Někdy předhazují nevyzrálé perly kachnám, v jejichž žaludku se pěkný vzhled zdokonalí, a teprve potom perly sbírají. Když je chtějí vyjmout, mají se na pozoru, aby nepřišly na vzduch; dávají si je tedy do úst, protože sliny uchovají mnohem trvaleji zářivý vzhled. Řeka Otava předčí tímto bohatstvím všechny ostatní řeky. Sběr těchto drahocenností se děje v měsíci červenci a srpnu, a to za jasného nebe ráno a večer. Škeble, které jsou hladké, bez hrbolků a lehké, stvořené jaksi ke krásnému vzhledu, většinou nemají perly. Příroda jim místo nich poskytla půvabný zevnějšek. Zato hrbolaté, nepravidelné a ohavné škeble, jež vypadají, jako by byly prostoupeny nějakou chorobou, takové mají uvnitř velmi často svůj poklad anebo jej právě vypustily do řeky.  

O českých drahých kamenech. Ametyst, křišťál, diamant, topas, safír a hyacint.

Všichni znalci drahokamů tvrdí, že původním českým drahokamem je ametyst. Boetius říká:“ Český ametyst je šestiboký, zakončený šestibokou pyramidou.“ Dále říká, že v našich horách a na polích u Kutné Hory a Caltova sbíral tak skvělé a tvrdé kameny, že si s ničím nezadají s těmi z Orientu. České diamanty se mezi našimi drahokamy těší jen malé vážnosti, vždyť podobně jako anglické, uherské a ostatní evropské nepřijímají barvivo a nesnesou ani vrtání ani úder. Kdyby jim nedodalo krásu broušení, neměly by vůbec žádnou cenu. Co se nedostává diamantu, to bohatě doplňuje český topas postavený na roveň tomu z Orientu. Byla to pro mne úplná pastva pro oči, když jsem se díval na monstrance, jak jim říkáme při církevních obřadech, totiž věžovité schránky pro svátost oltářní, vyzdobené s velkým uměním českými topasy. Jsou krásné, září čistou zlatou barvou a od orientálních se liší jen tvrdostí.  Boetius viděl český topas darovaný císaři Rudolfovi. Byl téměř dva lokty dlouhý a půl lokte široký. Sám jsem spatřil sběr tohoto kamene všude na polích, zejména u Jindřichova Hradce, štoly s nálezem topasů se nacházejí v Obřích horách. Vilibald Heffler tvrdil pyšně před císařem Rudolfem, že žluté topasy, jež se považují za nejcennější, lze vyhrabat kdekoli v Čechách. Safír, modrý drahokam, jemuž znalci drahokamů naší doby přisuzují čtvrté místo v hodnotě po diamantu, rubínu a perle, se ochotně hlásí k české zemi jako ke svému rodišti. Safíry vznikají ve velkém množství na pomezí Čech a Slezska a podle Schrödrova svědectví jsou docela vynikající. U hradu Tolštejna a kopce, jemuž obyvatelé říkají Malý Stožec, teče potok, který má ve svém korytě vzácné kameny a drahokamy různých druhů, jak mi nedávno vyprávěl jeden věrohodný muž. Mimo jiné tam lze sbírat skvělé safíry, hyacinty, výborné drahokamy, které se u nás také nacházejí, ačkoli se častěji vyskytují ve Slezsku. U nás je můžeme nalézt u české řeky Jizery po celém jejím toku, ale zvlášť v pramenné oblasti buď přímo v píscích, nebo též na březích.  Smaragd, drahokam překrásné zelené barvy, zato však velmi křehký, vzniká také někdy v Čechách, dále je to prasem, jejž znalci nazývají matečným kamenem smaragdu, a konečně smaragdový prasem, kterého je tolik, že ti, kdo pracují s drahými kameny, rozeznávají dva druhy smaragdů: český a americký. Dinothus uvádí, že v celé německé oblasti jsou dva největší smaragdy: jeden lze spatřit v Čechách v kapli sv. Václava, má plochu větší než tři čtvrtiny kruhu. Druhý je dosud v Magdeburku, je delší a provrtaný, zdobil prý rukojeť meče císaře Oty I. Víme rovněž, že všechny kameny a drahokamy v kapli sv. Václava byly vykopány v Krkonoších a doneseny Karlu IV. Dlouho jsem věřil, že korál, zprvu měkký, později tvrdý, se nerodí nikde jinde než v moři. Později však jsem se na vlastní oči poučil, že můj přítel posbíral v potoce pod vrchem Malým Stožcem u hradu Tolštejna korály, jež si živostí barev vůbec nezadaly s těmi z moře. Nyní se dostávám k drahokamu, jímž jediným můžeme směle vyzvat k zápasu Indii i celou Ameriku. Tento kámen se jmenuje novým, pozměněným jménem granát podle zrna (granum); říkám novým proto, poněvadž Plinius zahrnoval všechny červené, ohnivé a rudě lesknoucí drahokamy pod pojmem carbunculi, rubíny. O těchto českých rubínech lze se dočíst mnoho podivuhodného a pochvalného u Anselma Boetia. Říká, že české granáty jsou ušlechtilejší nežli orientální; jednak jsou bez poskvrny, jednak vzdorují ohni, a tím se podobají pravým diamantům. Venkované je nacházejí všude na polích ve velikosti písečných zrn nebo hrachu, zbavené základní horniny, a dopravují je do Prahy na prodej.  Granát, jejž rodí česká země, vzdoruje v ohni, uchovává si v něm barvu, což ostatní kameny nedovedou. Orientální granáty i všechny zbývající se nemohou s českými rovnat ani v nádheře ani v hodnotě. Je přece k pláči, když tyto dary přírody a výnosný a krátký artikl otcovské země vybírají a zašantročují do Itálie a do Francie cizí a hrabivé ruce, především Židů, kteří se obzvlášť snaží vykopat kameny, jež příroda připravila domácím lidem. Jan Tanner tvrdí ve svém díle Stopami svatých Čech, že se v Prácheňském kraji někdy nachází tolik granátů, že je husy sezobou s trávou, a jak on sám viděl, až šedesát kamenů lze snadno vyjmout ze žaludku jedné husy. Je možné sbírat granáty oprané vodou po velkých deštích u obce Želkovic, v těch místech, kudy vede cesta z Mostu do Litoměřic. Kutací jámy s granáty se vyskytují též v Krkonoších. Nakonec je třeba dodat, že granáty se u nás sbírají i též na březích Jizery, a to na pomezí Slezska.

                          Bohatství císaře Rudolfa II. v drahokamech.

Císaře Rudolfa II. je možno nazývat českým Šalamounem. Měl podivuhodné štěstí a rozvahu při svém panování, za jeho vlády byl nadbytek i hojnost všeho. Jméno Šalamoun mu přísluší také proto, že ve zlatě, stříbře a drahých kamenech s ním lze stěží porovnat jiného vladaře kromě Otakara, kterého pro množství zlata nazývali zlatým králem, nebo Karla IV., který při stavbách používal místo kamenů drahokamy a do cementu vléval pravé zlato, jak je možno vidět na Karlštejně a jinde. Anselmus ( Boetius) vykládá, jak byl císař především velkým milovníkem a znalcem drahokamů. Zde jsou jeho vlastní slova: „ Stůl z drahokamů, který poručila Vaše Milost vytvořit, mi ukázal osmý div světa. Tento stůl, na němž se mnoho let pracovalo s vynaložením velkého nákladu a umělecké práce, obsahuje drahokamy tak vzájemně spojené, že lesy, stromy, řeky, mraky a rozličné podoby překrásných věcí a tvorové vypadají živě, jakoby to vše bylo vymalováno, takže podobné dílo nelze nalézt v celém světě. Anselmus učinil i jiné prohlášení: „ Dokazuje mi to ona pověstná císařská koruna, kterou Vaše císařská Milost poručila zhotovit z diamantů, perel, rubínů a čistého zlata, mimo to řetěz zhotovený z neobyčejných drahokamů- ten svou cenou převyšuje samotnou korunu- a jiné nesčetné šperky ozdobené rozličnými vzácnými kameny, že sotva byl kdy nějaký vládce majitelem takového množství drahokamů jako má Vaše Milost.“ Na jiném místě Boetius vypráví, že císař měl rubín velikosti slepičího vejce, jemuž se v celé Evropě nic nevyrovnalo a který získal koupí za cenu šedesáti tisíc zlatých. Císař Rudolf dále vlastnil zlatý prsten, jehož diamant a ametyst spojil umělec tak dokonale, že se zdálo, jako by to byl jeden drahokam, nikoli dva.“ Ve skříni císaře Rudolfa II. jsem spatřil jaspisy, jež představovaly háje, bažiny, stromy, mraky a řeky tak přirozeně, že z určité vzdálenosti činily na diváka dojem malby a nikoli kamene. Těchto jaspisů si císařský majestát velice vážil, takže přikázal vybrat přečetné kameny s kontrastní kresbou, vzájemně je dokonale spojit a pokrýt jimi plochu stolu, tedy vlastní tabuli.

Bohuslav Balbín - člen jezuitského řádu, doktor krásných umění a filozofie, slovutný profesor umění, spisovatel, velký český vlastenec.

Bohuslav Balbín žije dnes ve všeobecném povědomí především jako autor takzvané Obrany jazyka českého, díla, které se ukázalo být aktuální ještě na počátku národního obrození, kdy také mohlo poprvé vyjít (osmdesát sedm let po autorově smrti). Tato publikace přináší výbor z rozsáhlého latinského díla nazvaného příznačně Rozmanitosti z historie království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae). Ukazuje autorovu obdivuhodnou šíři zájmů, která v mnohém připomíná ještě humanistickou touhu po ovládnutí všech vědních oborů, dovršenou o něco starším Balbínovým současníkem J. A. Komenským. Téměř po celý život Balbín shromažďoval materiál k tomuto dílu, jež mělo obsáhnout všechno, čím se česká země může chlubit: přírodní a krajinné krásy, nerostné bohatství, flóru, faunu, stavební a umělecké památky, pevné hrady a historická města, rozvoj řemesel, velké osobnosti české kultury….. Vznikl tak poutavý obraz Čech 17.století.