POSVÁTNÝ ÚDĚL ÁRJŮ

POSVÁTNÝ  ÚDĚL  ÁRJŮ

Po kataklyzmatu provázejícím cyklus Nimiru v roce 3.449 p. n. l. byla původní prastará evropská kultura prakticky zničena a rozsáhlé oblasti byly zbaveny lidí i živých tvorů. Došlo ke změnám mořských a následně  i vzdušných proudů, takže některé oblasti Země se topily v nepřetržitém dešti a jiné žíznily. Nedostatek vláhy a krutá žízeň postihly i rozsáhlou říši Aryanů- Árjů v oblasti vymezené Kaspickým mořem, Hindúkušem, Tien Shanem a jižními svahy pohoří Ural, tedy oblasti zvané Turánská nížina. Tato nížina, původně bohatá na vláhu a zavodňována  mnoha řekami, byla velmi úrodná a dokázala bez obtíží uživit početnou árijskou entitu.  Po kataklyzmatu rostoucí sucho a s ním  neúměrně klesající úroda hrozila početným Árjům hladomorem, proto se árijské kmeny začaly posunovat jednak do severní Indie, jednak do oblasti Černého moře a na území dnešní Ukrajiny. Řečtí historikové měli zprávy o velké a bohaté říši zvané Aria, obývané početnými kmeny bílé rasy Aryanů, od kterých odvozovala svůj původ i většina řeckých kmenů sídlících původně v západní části oblasti Černého moře a Malé Asie. Staré historické informace potvrdila především anabáze Alexandra Velikého, který se svým vojskem dosáhl území Arie a jistý čas zde zůstal. Rozloha Arie nebyla přesně vymezena, ale s velkou pravděpodobností zahrnovala celý dnešní Afghánistán, západní část Íránu až ke Kaspickému moři a zřejmě část severního Pakistánu. Védy uvádějí, že Árjové přišli do oblasti Turánské nížiny již v poslední třetině věku Dvápara yuga, což přibližně odpovídá období kolem 5.500 př. n. l. Védy také tvrdí, že do této nové vlasti přišli Árjové z původní pravlasti zničené přívaly ledu.(Hyperborea) Postupně se osamostatnily dvě skupiny původně jednotného národa a vytvořila se větev  východních  Árjů ( brahmáni) a větev západních Árjů( zoroastrovci, lid Avesty) vyvíjející se v Persii. Dávné tradice íránských Árjů hovoří o tom, že pranárod Thandů( Zendů, Zendiků) existoval na počátku časů , z nichž  později vzešli Árjové a sami Thandové přinesli s sebou na Zem soubor kanonizovaných posvátných textů známých pod jménem Avesta či Thand Avesta( Zend Avesta), ale tyto texty se v průběhu času ztratily. Podle dochovaných pověstí byla Thand Avesta ve své původní verzi zjevena Ahura Mazdou ( Stvořitelem) přímo nejvyššímu knězi Thandů Zarathustrovi ( Zoroastrovi) a ten zjevně texty sepsal v prastarém, dnes zapomenutém jazyku Thandů jako posvátnou knihu Thand  Avesta. Zarathustra pak podle pokynů Ahura Mazdy založil nové náboženství později po něm pojmenované „ zoroastrismus“.

Vycházeje z výsledků systémové analýzy, je pravděpodobné, že Árjové představují jeden ze čtyř proudů hyperborejských exulantů, kterým se podařilo přežít řádění živlů provázející cyklus Nimiru v roce 9,564 př. n. l. Znamená to tedy, že Keltové a Árjové jsou dvě velmi úzce spojené bratrské větve jedné a téže rasy. Keltové pravděpodobně vstoupili do Evropy v několika po sobě následujících vlnách od severu přes Britské (Cínové ostrovy) a Skandinávii, kdežto Árjové použili východní únikovou trasu přes Novosibiřské ostrovy, představující s velkou pravděpodobností neponořený zbytek Hyperboreje, k ústí Leny a postupně podél horských pásem Sajan, Ala Tau a Tien Shanu nakonec dospěli do Turánské nížiny, kde vytvořili již zmíněnou říši Ariu. Některé indicie naznačují existenci dalšího proudu hyperborejských exulantů, který překonal mělký šelf Barentsova moře a po dosažení pevniny  Nové  Země pokračoval dál k ústí Pečory a podél západních svahů Uralu dospěl až do severozápadní Evropy již jako slovanští Antové. Je pravděpodobné, že přeměna hyperborejských exulantů  v entitu  Árjů trvala několik tisíc let, přičemž Árjové mohli do Turánské nížiny skutečně dorazit kolem roku  6.000 př. n. l. To by potvrzovalo udržovanou védskou tradici o počátku  období  Védů kolem roku 5.500 př.n. l., což odpovídá i informacím o založení kvetoucí říše Aria vznešeného lidu Aryanů. Mezi prvními badateli, kteří hovořili o předpokládaném původu Árjů  z národu arktických Hyperborejců byla nesporně H. P. Blavatská, která měla možnost seznámit se se starými manuskripty uloženými v knihovnách klášterů Tibetu, Kašmíru a severní Indie. Prvním  z badatelů, kteří se zabývali hlubší analýzou vztahů Árjů k Hyperboreji byl prezident Bostonské univerzity W. F. Wilson. Jeho hypotéza spočívá v označení Hyperboreji jako kolébky bílé rasy. Indický filozof B. G. Tilak ( 1856 – 1920), který napsal dvě závažné knihy „ Orion or Researches into the Antiquity of the Vedas“ a „The Arctic Home in the Vedas“. Tilak dokazuje realitu arktického původu Árjů s tím, že Svitadwipar ( Hyperborea) byl zničen přívaly ledu v období 10. 000- 8.000 př. n. l.  Můžeme tedy konstatovat, že existuje dostatek důkazů a indicií o původu Keltů a Árjů z Hyperboreje. 

O  „ NEÁRIJSKÉM“   PŮVODU   GERMÁNŮ

Předkové Germánů či přesněji Normanů přišli z hvězdného světa jménem Jotunheim ( Domov obrů), kde žili na březích velkého oceánu, ve kterém na ostrově sídlil posvátný had Midgardsormr a hlídal strom života jasan Yggdrasil. Z nejasných důvodů byli z původního domova odvezeni na Zemi a vysazeni na březích moře, které lze identifikovat jako Černé moře. Sami sebe nazývali ÁSOVÉ ( VYHNANCI)  a po čase osídlili území kolem tohoto moře, především dnešní Malou Asii, Thrácii, jižní Ukrajinu, jižní Rusko a Kavkaz. Kavkaz byl Ásy nazýván „ Bifrost“ ( Duhový most), neboť pro ně představoval duchovní spojení s hvězdnou pravlastí. Hlavní město bylo nazváno Ásgaard a v něm bylo i sídlo krále.  Nedaleko Ásgaardu, na úpatí pohoří Ida , vybudovali Ásové chrám zasvěcený prabohu Thorovi. Prostranství před Thorovým chrámem  známé jako Idská pláň bylo shromaždištěm Ásů při posvátných obřadech, poradách či volbě krále. Svoji novou vlast Ásové pojmenovali „ Thorheim“ ( Domov boha Thora) a reflexi na to nacházíme  v řeckém tvaru „ Thráké“ a dnes pojímané jako „ Thrácie“. Chanellingová informace ze zdroje „ Lyssa Royal Corner“ udává, že Normané a zejména Vikingové  pocházejí ze staré mimozemské rasy kdysy sídlící  v planetárním systému v souhvězdí Lyry  a ujalo se pro ně označení „ Rudohlaví“, pro měděně až jahodově červenou barvu vlasů. „ Rudovlasí“ měli mohutně vyvinutou kostru i svalstvo a tělesná výška mužů se pohybovala mezi 170- 220 cm, měli bílou barvu kůže, oči v různých odstínech zelené a pokožku velmi  citlivou na sluneční paprsky. Projevovali se údajně jako velmi průbojné , podnikavé, násilnické, nesnášenlivé, bojechtivé a buřičské plemeno, které bylo v dávných časech pro své negativní vlastnosti deportováno na Zemi.  Normané a Vikingové jsou přímými potomky Ásů.

Během tzv. „ démonských válek“, při nichž chtěli ásurové ovládnout území Suernů, jednalo se o střet mezi trojspolkem Trigardů na jedné straně  a  Velkým Bílým bratrstvem( Suerny ) na straně napadených. Trigardové představovali tři bojechtivá plemena Ásů, Nagoliánů( Mongolů) a atlantských Tzolkinů( Toltéků). Války trvaly údajně asi tisíc let a skončily vítězstvím Suernů, jímž velel Parašúráma( Ráma – kšátria). Zbytek Ásů, který přežil se musel shromáždit na Idské pláni a ve dvanácti skupinách odpovídajících dvanácti kmenům Ásů byli zajatci deportováni na sever Evropy, kde se postupně změnili v germánské kmeny Normanů, Vikingů, Rusů a dalších entit. Přelidnění a zhoršení klimatu na severu Evropy přivodilo hlad, a tak byli Germáni donuceni pronikat na jih, kde se střetávali s Kelty a dalšími entitami navazujícími na původní ligurské osídlení. Z toho všeho je zřejmé, že Němci jako potomci Germánů či Normánů, nemají s Árji naprosto nic společného a teze nacistických ideologů o árijském původu Němců neodpovídá skutečnosti.

Říše Aria vzkvétala až do období kolem roku 3.449 p.n. l. , kdy úder živlů vyvolaný cyklem Nimiru zjevně postihl i Ariu a v následujících letech způsobil i výraznou změnu klimatu Turánské nížiny, která se rychle začala měnit v poušť. Hrozící hladomor donutil Árje z Turanské nížiny odejít, a tak došlo k „ druhému stěhování národů“. Západní oblast Černého moře a východní Středomoří bylo těžce devastováno řáděním živlů vyvolaných cyklem Nimiru a tato oblast byla téměř liduprázdná. Podle zpráv antických historiků byly Attika, Egeis a Thrákie zcela zničeny. Život se sem začal vracet až po třech stoletích. Můžeme tedy předpokládat , že první vlny Árjů mohly dosáhnout Egeis, Thrákie a Attiky kolem roku 3.100 př. n. l. O jménech kmenů přicházejících Árjů z období“ druhého stěhování národů“ není dost spolehlivých údajů.  Z této vlny pocházejí první protořecké kmeny Achájů, ale i stepní kmeny Skythů, kmeny Chetitů. Horské kmeny  Árjů sídlící v Afghánistánu, severním Pákistánu a severním Kašmíru( Kofénové či Káfirové, Nýsové, Baktrové a Sakové) nebyly řáděním živlů příliš ohroženi, a proto setrvaly ve svých horských sídlištích. Tyto horské kmeny vyhnalo teprve kataklyzma vyvolané střetem Země s asteroidem či kometou Typhoon, k němuž došlo v roce 1. 495 př. n. l. Prudká změna klimatu, zejména snížení atmosférických srážek a značné ochlazení způsobilo zhroucení zemědělství a chovu zvířat, takže i tyto kmeny odešly hledat lepší životní podmínky. Jejich pohyb na západ, který vyvolal řetězovou reakci, která odpovídá „třetímu stěhování národů“ , jež je v archeologii známější jako „stěhování mořských národů“. Nás zajímají především árijští Nýsové, kteří prošli územím dnešního Ruska a jižní Ukrajiny, načež se podle některých indicií na mnoho století usadili na území mezi karpatským obloukem a  Dněprem, především na Podolské vysočině. Časem se Nýsové rozrostli počtem a jejich přítomnost v této oblasti byla zaznamenána řadou antických historiků, pod jménem Vánové, Wenedi či Wenedové, a to již ve 2. Století. Jižněji usídlená árijská skupina byla nazývána Slovini či Sklavini. Nástup suchého podnebí počátkem 4. st. uvedl do pohybu stepní nomády Povolží a ti vyvíjeli tlak nejprve na Sloviny a později i na Nýsy. Během tohoto „čtvrtého stěhování národů“ Slovini postupně obsadili celé povodí Dunaje až po Mohan, přičemž přibližně kolem 4. St. pronikli chebskou branou do Čech a osídlili odlesněné oblasti, v nichž dříve sídlili Keltové a Markomani( zejména západní a jižní Čechy). Winedové- Nýsové  obcházeli deverní úbočí Karpat a načas se usídlili v oblasti dnešního polského Slezska.

Ivo Wiesner „ POUTNÍCI DO ZEMĚ ANDĚLŮ“