RENNES- LE-CHATEAU A BÉRENGER SAUNIER

1. června 1885 byl do malé vesničky Rennes- le –Chateau přidělen nový kněz. Farářovo jméno bylo Bérenger Saunier. Byl to robustní, pohledný, energický a zřejmě vysoce inteligentní muž ve věku 33 let.  V semináři se nedlouho předtím jevil jako adept slibné kariéry duchovního. Určitě byl předurčen k něčemu důležitějšímu, než byl život v odlehlé vesnici kdesi na východním úpatí Pyrenejí. Současně se však zdálo, že vzbuzoval nelibost svých nadřízených. Čeho se přesně dopouštěl, pokud se vůbec něčeho dopouštěl, zůstává nejasné, ale rozhodně to záhy zmařilo všechny vyhlídky na jeho další postup. Nadřízení se ho patrně hodlali zbavit a tak ho poslali na faru v Rennes-le- Chateau.  V té době žily v Rennes- le–Chateau jen dvě stovky obyvatel. Byla to malá víska, posazená na strmém horském vrcholu, přibližně 40 km od Carcasonne. Není pochyb, že pro Saunierovy ambice to byla rána, ale nedaleko odsud, ve vesnici Montazels se narodil.  Nebylo to pro něj tedy žádné neznámé prostředí. V období let 1885- 1891  představoval Saunierův průměrný roční příjem stěží nadbytek, spolu s milodary od farníků to stačilo na přežití, ale rozhodně nezbývalo na žádné výstřednosti. Během těchto šesti let vedl S. dosti příjemný a klidný život. Lovil a rybařil v horách a potocích svých jinošských let. Dychtivě četl, zdokonaloval se v latině, učil se řečtinu a pustil se do studia hebrejštiny. Jako hospodyni a služebnou zaměstnával osmnáctiletou venkovskou dívku Marii Denarnaudovou, která se stala jeho celoživotní společnicí a důvěrnicí. Často navštěvoval svého přítele abbého Henri Boudeta, faráře ze sousední vesnice Rennes-le- Bains. Pod jeho vlivem se S. pustil do studia bouřlivých dějin této oblasti. Nedaleko od R. l. Ch., leží  vrch zvaný Bézu a je korunovaný rozvalinami středověkého opevnění, které bylo kdysi řádovým sídlem templářského řádu. Na dalším vrchu se rozkládají trosky zámku Blanchefort, rodného sídla Bernarda de Blancheforta, čtvrtého velmistra templářů, který stál v čele tohoto slavného řádu v polovině 12.st.  R.l. CH. a okolí  se  nacházelo na starodávné poutní  stezce  , která vedla ze severní Evropy do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Celou oblast obestírají imaginativní legendy s ozvěnami bohaté, dramatické a často krvavé minulosti. S. se v jistou dobu rozhodl v R.l.Ch. obnovit  zchátralý kostel. Tento chrám Páně byl v roce 1059 zasvěcen Magdaléně a stál na základech starší vizigótské stavby ze 6.st. Na  konci 19. st. byl téměř v neopravitelném stavu. V roce 1891 se S. pustil do nenáročné obnovy, na kterou si půjčil menší částku z finančních zdrojů vesnice. Během svého snažení odstranil oltářní kámen, který spočíval na dvou starobylých vizigótských sloupech. Ukázalo se, že je jeden z těchto sloupů dutý. Uvnitř kněz nalezl čtyři pergameny, uchované v zapečetěných dřevěných tubusech. O dvou z těchto pergamenů se tvrdí, že obsahovaly rodokmeny- jeden z roku 1244, druhý z roku 1644. Dva zbylé pergameny obsahují důmyslné šifry a kódy. Některé z nich jsou neuvěřitelně složité a odolávají i počítači a bez nezbytného klíče jsou prakticky nerozluštitelné. Není jasné, kolik toho S. rozluštil, nicméně si uvědomoval, že narazil na něco podstatného a přednesl tento objev svému nadřízenému, biskupovi v Carcassone. S. byl na biskupovy náklady okamžitě vyslán do Paříže, aby sebe i pergameny představil některým důležitým duchovním činitelům. V jejich čele stál abbé Bieil, generální sekretář semináře svatého Sulpice a jeho synovec Emile Hoffet, kněz, zabývající se esoterickým myšlením a udržující srdečné vztahy s rozličnými okultními skupinami, sektami a tajnými společnostmi, jež se šířily ve francouzské metropoli. Tak se dostal do kontaktu s význačnými kulturními kruhy, včetně takových literátů jako byl Stephane  Malarmé a Maurice Maeterlinck, stejně jako hudební skladatel Claude Debussy. Znal se také s Emmou Calvé, která se v době Saunierova příjezdu do Paříže právě vrátila z triumfálního představení v Londýně a Windsoru. Emma Calvé byla jako diva Maria Callas své doby. Zároveň byla nejvyšší kněžkou pařížské esoterické subkultury a udržovala milostné vztahy s mnoha vlivnými okultisty. Saunier strávil v Paříži tři týdny. Hoffetova významná společnost kněze rychle a laskavě přijala. Dokonce se tvrdilo, že se stal milencem Emmy Calvé. O jejich milostném poměru se tehdy hodně mluvilo a jeden zpěvaččin známý prohlásil, že je farářem „posedlá“. V každém případě není pochyb o tom, že udržovali blízké a trvalé přátelství. V následujících letech ho často navštěvovala v blízkém okolí Rennes- le – Chateau, kde lze dodnes nalézt romantická srdíčka vytesaná do horských skal, která nesou jejich iniciály. Po návratu do R.l.Ch., pokračoval S. v obnově venkovského kostela. Během prací odhalil pozoruhodně prorývaný dlažební kámen ze 7. nebo 8. st, pod kterým se mohla ukrývat podzemní krypta, hrobka, ve které prý byly nalezeny kosterní pozůstatky. S. se rovněž pustil do mnohem jednodušších projektů. Na kostelním dvoře stála například hrobka Marie, markýzy d´Hautpaul de Blanchefort. Náhrobní a dlažební kámen, které označovaly její hrob, navrhl a umístil abbé Antoin Bigou- Saunierův předchůdce před sto lety, který zjevně sestavil dva tajemné pergameny. A nápis na náhrobním kameni, jež obsahoval množství záměrných chyb v rozmístění mezer a v pravopisu, byl dokonalou přesmyčkou pro poselství, jež obsahovaly pergameny odkazující k Poussinovi – jeho obraz „Pastýři z Arkádie“ ačkoli je umělecky skvělý, působí dosti nenápadně. V popředí se  shlukují tři pastýři a jedna pastýřka kolem velké starobylé hrobky a rozjímají nad nápisem na zvětralém kameni: ET IN ARCADIA EGO. V pozadí se rýsuje kamenitá horská krajina ve stylu obecně připisovaném Poussinovi, podle odborníků byla tato krajina zcela mytická, jen výsledek malířovy představivosti.  Kolem roku 1970 byla nicméně objevena skutečná hrobka- a shodovala se s tou na obraze svou polohou, rozměry, tvarem, okolní vegetací, dokonce i kruhovým výběžkem skály, o kterou se jeden z pastýřů opírá nohu. Tato skutečná hrobka stojí na okraji vesnice Arques- přibližně devět kilometrů od Rennes- le –Chateau a necelých pět kilometrů od zámku Blanchefort.  Aniž by S. tušil, že nápisy na markýzině hrobce již byly  opsány, zničil je. A toto znesvěcení nebylo jediným podivným projevem jeho chování. V doprovodu své věrné hospodyně se začal vydávat na dlouhé pěší túry po okolí, při kterých sbíral kameny bez zjevné hodnoty či významu. Pustil se také do rozsáhlého dopisování s neznámými korespondenty ve Francii, Německu, Švýcarsku, Itálii, Rakousku a Španělsku. Začal sbírat stohy naprosto bezcenných známek. Zahájil jisté nejasné transakce s různými bankami.  V roce 1896 začal utrácet v šokující a nebývalé míře. Na konci jeho života , v roce 1917, dosahovaly jeho výdaje přinejmenším ekvivalentu několika milionů liber. Část z tohoto nevysvětlitelného bohatství byla věnována na chvályhodné veřejné stavby- např. byla vybudována moderní silnice vedoucí přímo do vesnice a zavedena kanalizace. Další výdaje byly spíše donkichotské. Dal postavit věž Tour Magdala, která se tyčila nad příkrou horskou stěnou. Zbudoval také rozsáhlé venkovské sídlo s názvem Villa  Bethania, ve kterém samotný S. nikdy nebydlel. A kostel nebyl jen znovu vyzdoben, ale vyzdoben v tom nejbizarnějším stylu. Na přístřešku nad vchodem dal vyrýt latinský nápis: TEERIBILIS EST LOCUS  ISTE  ( TOTO MÍSTO JE HROZNÉ). Přímo u vchodu se tyčila odporná socha, křiklavé vypodobnění démona Asmodea- ochránce tajemství, strážce skrytých pokladů a podle starobylé židovské legendy stavitele Šalomounova chrámu. Na kostelních zdech byly připevněny odpudivé, nevkusně malované pamětní desky, které znázorňovaly zastavení na křížové cestě- každé z nich bylo nějak nezvykle rozporuplné, obsahovalo nějaký nevysvětlitelný dodatečný detail, nějakou nápadnou nebo nepatrnou odchylku od tradovaného biblického příběhu. Například v VIII. Zastavení je dítě ovinuté skotským přehozem. Ve XIV. Zastavení, které znázorňuje, jak Ježíšovo tělo nesou do hrobu, je na pozadí temná noční obloha, kterou ozařuje úplněk. Téměř to vypadá, jako by S. pokoušel něco naznačit. Že byl Ježíš pohřben po soumraku- o několik hodin později než vypráví bible?  Nebo,  že jeho tělo nesou z hrobu, ne do něho? S. i nadále marnotratně utrácel. Sbíral vzácný čínský porcelán, drahocenné tkaniny, starožitný mramor. Vybudoval skleník i Zoo. Shromáždil nádhernou knihovnu. Krátce před svou smrtí údajně plánoval vybudování  obrovské   věže   jako  v Babylóně, obložené knihami, ze kterých zamýšlel kázat. Nezanedbával ani své farníky. S. je zasypal přepychovými bankety a dalšími projevy štědrosti, přičemž udržoval životní styl středověkého mocnáře vládnoucího nedobytnému horskému panství. Ve svém odlehlém a téměř nepřístupném orlím hnízdě přijímal množství význačných hostů. Jedním z nich byla samozřejmě Emma Calvé. Dalším byl francouzský státní tajemník pro kulturu. Ale asi nejvznešenějším a nejdůležitějším návštěvníkem neznámého kněze byl arcivévoda Jan Habsburský, bratranec rakouského císaře Františka Josefa I. Z bankovního záznamu později vyšlo najevo, že S. a arcivévoda ještě téhož dne otevřeli neomezené účty a že druhý jmenovaný převedl na prvního jmenovaného značnou finanční částku. Když S. bývalý nařízený v Carcassone zemřel, snažil se nový biskup pohnat kněze k zodpovědnosti. S. odpověděl bezstarostným vzdorem. Odmítl sdělit původ svého jmění. Biskup jej obvinil ze svatokupectví a zbavil jej úřadu. S. se odvolal do Vatikánu, který jej zprostil viny a znovu dosadil do funkce.  Dne 17.1. zasáhla Sauniera, tehdy pětašedesátiletého, mozková příhoda. Datum 17. 1. je možná podezřelé. Stejné datum se objevuje na náhrobku markýzy de Blanchefort, náhrobku, který S. vyvrátil. Na 17.1. připadá též svátek sv. Sulpice  - jehož postava prostupuje celý náš příběh. Právě v semináři svatého Sulpice svěřil Sauniere své pergameny abbému  Bieilovi a Émile Hoffetovi.  Podivuhodné je, že se S. ještě  12.1. cítil i dle svých farníků plný síly. Podle účtenky, objednala  ovšem M. Denarnaudová téhož 12.1.  pro svého pána rakev.  Kněz, který byl povolán k lůžku umírajícího, odmítl na základě S. zpovědi udělit poslední pomazání. Upadl prý do stavu deprese, která přetrvávala několik měsíců. S. zemřel bez rozhřešení 22. 1. 1917. Druhý den ráno jeho tělo posadili vzpřímeně na terase věže Tour Magdala, oblékli jej do zdobené róby zkrášlené šarlatovými střapci. Blíže neurčení truchlící jej míjeli jeden za druhým a mnozí z nich si vytrhávali střapce z oděvu mrtvého. Tento obřad nebyl nikdy vysvětlen. Při čtení závěti se ukázalo, že je S. naprosto bez peněz. V jistém okamžiku před svou smrtí převedl zřejmě všechny své finance na  M. D., se  kterou  sdílel svůj život a tajemství po 32 let.  29. 1. 1953 postihla Marii, stejně jako jejího pána, náhlá a nečekaná mozková příhoda, odnesla s sebou do hrobu i S. tajemství.

To byl v hrubých rysech příběh, který byl zveřejněn ve Francii v 60. letech minulého století. A právě příběh, který tu byl nastíněn, vzbuzuje mnohé otázky. Hlavně: Co bylo zdrojem Saunierových příjmů? Odkud mohlo pocházet tak náhlé a obrovské bohatství?  Podle mnoha badatelů S. určitě nějaký poklad nalezl. To byl dostatečně věrohodný předpoklad, protože historie vesnice a jejího okolí obsahuje mnoho možných zdrojů ukrytého zlata či drahokamů. V prehistorických dobách považovaly keltské kmeny, které v oblasti Rennes- le – Chateau žily, toto místo za posvátné, a samotná vesnice, kdysi nazývaná Rhédae, vděčí za své jméno jednomu z těchto kmenů. V římských dobách byla oblast velkým a prosperujícím společenstvím, významným svými doly a termálními prameny. Rovněž Římané považovali toto místo za svaté. Pozdější badatelé zde nalezli pozůstatky několika pohanských chrámů. V průběhu 6. st. byla malá vesnice na vrcholu hory údajně městem s 30 000 obyvateli. Zdá se, že se v určitou dobu stala severní metropolí říše ovládané Vizigóty- germánským kmenem, který se rozšířil ze střední Evropy na západ, vyplenil Řím, svrhl římské impérium a nastolil své vlastní panství, které se klenulo přes Pyreneje. Dalších 500 let zůstalo město sídlem významného hrabství Razés. Na počátku 13. st. sestoupila do Languedocu  armáda severních rytířů , aby vymýtila katarské či albigenské kacířství a získala pro sebe bohatou územní kořist. Během zvěrstev takzvané albigenské křížové výpravy bylo tehdejší město R. l. Ch.  dobyto  a  poté si je páni předávali z ruky do ruky jako léno. O století a čtvrt později, kolem roku 1460 stihla místní obyvatele morová rána, R.l.Ch.  krátce   nato  zničili potulní katalánští lupiči. Příběhy o fantastickém  bohatství  protkává  mnoho takových historických nejasností. O katarských kacířích například kolovaly zvěsti, že vlastnili jmění pohádkové, dokonce posvátné hodnoty- a podle mnoha legend se jednalo o svatý grál. Tyto legendy údajně přiměly Richarda Wagnera k vykonání poutní cesty do R. l. Ch. krátce  předtím, než začal skládat svou poslední operu Parsifal; a v letech 1940 až 1945 údajně ve Wagnerových stopách kráčely německé jednotky, které uskutečnily řadu neplodných vykopávek v blízkém okolí. Existoval rovněž zmizelý poklad  templářských  rytířů, jejichž velmistr Bertrand  de Blanchefort nařídil některé záhadné vykopávky v okolí. Existovaly další možné poklady. V období mezi 5. a 8. st. vládla na většině moderní Francie dynastie Merovejců, ke které patřil i král Dagobert II.  V Dagobertových časech bylo Rennes- le – Chateau vizigótskou baštou a samotný Dagobert pojal za manželku vizigótskou princeznu. Město mohlo nashromáždit nějaký královský poklad; a existují dokumenty, které hovoří o obrovském bohatství nashromážděném Dagobertem, které bylo jako válečná kořist ukryto v okolí R. l. Ch. Kataři, Templáři, Dagobert II. A  existoval ještě další možný poklad- ohromná kořist, kterou Vizigóti nashromáždili během svého bouřlivého postupu napříč Evropou. Ten mohl obsahovat více než obvyklou kořist, možná předměty nezměrného významu pro západní náboženskou tradici- symbolicky i doslovně. Mohl obsahovat legendární poklad jeruzalémského chrámu. V roce 66 n. l. Palestina povstala na odpor proti římskému útlaku. O čtyři roky později, roku 70 n. l. srovnaly císařské legie  na rozkaz vládcova syna Tita Jeruzalém se zemí. Samotný chrám byl vypleněn a obsah Nejsvětější svatyně převezen do Říma. Roku 410 n. l. byl naopak Řím napaden Vizigóty pod vedením Alaricha Velikého, ti v podstatě vydrancovali veškeré bohatství věčného města. Sauniere možná objevil poklad, který opakovaně měnil majitele napříč stoletími- přešel možná z jeruzalémského chrámu do rukou Římanů, Vizigótů, nakonec katarů  a nebo rytířů templářského řádu. Ať už S. objevil cokoli, odhalil současně tajemství- historické tajemství nezměrného významu pro jeho a snad i naši dobu. Pouze peníze, zlato či drahokamy by samy o sobě nemohly vysvětlit množství aspektů jeho příběhu. Nestačily by například na jeho uvedení do Hoffetovy společnosti, na spojení s Debussym ani na poměr s Emmou Calvé. Nevysvětlovaly by silný zájem ze strany církve o celou záležitost ani zpupnost, s jakou se S. vzepřel svému biskupovi, ani jeho následné zproštění viny Vatikánem. Neobjasňovaly by ani knězovo odmítnutí udělit poslední pomazání umírajícímu muži ani návštěvu habsburského arcivévody ve vzdálené vesničce v Pyrenejích.

V roce 1972 se vysílal „ Ztracený poklad Jeruzaléma“, první ze tří filmů o Saunierovi a tajemství Rennes- le – Chateau. Film nepředkládal žádná kontroverzní prohlášení, přesto vyvolal velký ohlas u diváků a přišla záplava dopisů. Mezi nimi zasluhoval vyjímečnou pozornost dopis anglikánského kněze ve výslužbě, který nechtěl být jmenován.“Poklad“, prohlásil kategoricky, „ neobsahoval žádné zlato nebo vzácné kameny. Naopak, obsahoval „ nevyvratitelný důkaz, že Ježíšovo ukřižování bylo podvod a že Ježíš byl naživu až do roku 45 n. l. Uvedl, že mu tento „důkaz“ či jeho samotnou existenci vyzradil další anglikánský duchovní, kanovník Alfred Leslie Lilley.  Lilley , který zemřel v roce 1940, široce publikoval a nebyl neznámý. Po většinu života udržoval styky s katolickým modernistickým hnutím, které se soustředilo především u svatého Sulpice v Paříži. V mládí Lilley pracoval v Paříži a znal se s  Émile Hoffetem.  

„ SVATÁ  KREV  A  SVATÝ  GRÁL“- M. Baigent, R. Leigh, H. Lincoln