THUATA DANANN

THUATA  DANANN:
Podivuhodná civilizace staré Evropy

Dějiny staré Evropy za časů rozkvětu Hyberboreje jsou pro nás stále záhadou, přestože se z té doby dochovala řada podivuhodných artefaktů – např. megalitická kultura, starobylé písmo, skalní kresby, rytiny a další. Historiografie stále tvrdí, že prehistorická Evropa byla územím vesměs zarostlým nepropustnými pralesy a byla řídce osídlena převážně germánskými kmeny s primitivní sociální i etickou kulturou. Stále je přijímána mylná teze, že počátky evropské kultury vycházejí ze starobylé kultury antického světa a jím zprostředkovaného vlivu dědictví zaniklých kultur Mezopotámie, Egypta a ostrovních států Středomoří. Jisté je, že kulturní odkaz těchto civilizačních zdrojů oživil téměř zanikající prapůvodní evropskou kulturu těžce devastovanou čtyřmi úděsnými kataklyzmaty.

1. kataklyzma související s cyklem NIMIRU v roce 15.679 p. n. l. – doslova smetlo do moře či rozdrtilo vyspělé kultury atlantských ostrovů, Iberského poloostrova, jižní Francie, severozápadní a severní Afriky i západního Středomoří. Následující běsnění živlů vyvolané NIMIRU(2.) – 9.564 p. n. l. – smetlo zbytek života, který přežil předcházející katastrofu a začal se opět rozvíjet do původní krásy. Potvrzují to nálezy raně neolitické kultury na Krétě (4.500 p. n. l.) – úplný kolaps civilizace Kréty (9.564 p. n. l.)

3.NIMURU – 3.449 p. n. l. – postihl východněji položená území, především oblast Arábie, východní Afriky, Mezopotámie, údolí Indu, ostrovy východního Středomoří (Kréta, Kypr, Kyklády, oblast Egejského moře a větší část Malé Asie.

4. 1.495 p. n. l. Kataklyzma vyvolané kontaktem Země s gigantickým nebeským tělesem či kometou, kterou staří Řekové pojmenovali “Typhoon“ a Egypťané „ RA“(ZLO)- dle systémové analýzy a dostupných údajů lze odhadnout, že Typhoon prolétl ve výši ne větší než 3 km nad Severním mořem a dál směřoval nad území dnešního Holandska, severního Německa, západní okraj České kotliny a pokračoval dál nad Apeninským poloostrovem přes Krétu do Egypta, dále přes Rudé moře a Somálský poloostrov, kde prolétal nad zemským povrchem již v nevelké výšce 1.000m. Ničivé živly vyvolané přeletem Typhoonu na mnoho století uvedly střední Evropu, východní Středomoří i oblast Arábie a Egypta do stavu těžkého kolapsu, ze kterého se vzpamatovávaly jen obtížně a pomalu. Je tedy zřejmé, že odkaz antické kultury v Evropě je poměrně mladý a je spojen nejspíše s rozkvětem helénské kultury období Ptolemaiovců (4. - 3. st. p. n. l.) a rozkvětem říše. Kulturní odkaz původní evropské civilizace zničený čtyřmi kataklyzmaty, tak zmizel, jakoby ani neexistoval a dochované artefakty jsou historiky nepochopeny a často i znevažovány. Před 80.000 – 85.000lety bylo na Zemi vysazeno sedm mimozemských entit odlišujících se nejen kulturní úrovní, tradicemi, ale i rasovými znaky. Jednou z těchto byli Turanieni, nazýváni někdy Turánští Danané, či Thuata Dananu (kmen bohyně Danu) donutilo přelidnění Turánské nížiny vyhledat nové vhodné sídlo, a tím se stala Evropa. K tomuto prastarému stěhování národů došlo přibližně před 40.000 lety. Danani postupně osídlili celou Evropu až k Atlantskému oceánu, včetně Apeninského poloostrova a Řecka. Na východě říše Dananů  sousedila s říší Ásů, jejíž západní hranicí bylo Egejské moře a Thrácie. Říši Dananů lze dodnes v hrubých rysech vymezit pomocí toponomastiky, neboť  Danané  po sobě zanechali značný počet toponym – např. jména řek Don (Dann), Dněpr ( Danaara), Dunaj (Danuaara), Volha (Valaara). Dananským toponymem je i jméno horského pásma Kavkaz, což ve skutečnosti znamená „ kameny obrů“ či „ hory obrů"( Karkanos), tedy obdobně jak tomu bylo v případě našich hor Krkonoš. Z Kavkazu a oblasti kolem Černého moře je pravděpodobně časem vytlačili Ásové. Nejvíce dananských toponym stále dosud nacházíme po celé Evropě, což svědčí o rozsahu jejich říše, ale i  mnohatisíciletém trvání  Dananů.  Spolu s Danany v této říši žila početná entita jednoho genetického typu o němž zdroj „ Germane“ tvrdí, že se jedná o specificky „kavkazský typ“ identický s kromaňonským lidstvem. Tato kavkazsko- kromaňonská entita se v Irsku nazývala Hivernové  či Hibernové, v Británii to byli Silurové, na Iberském polostrově Iberové, v severozápadní Africe Berberové, ve střední a východní Evropě Ligurové, na území stř. Německa a Bavorska Rasenové, kteří později přesídlili na Apeninský polostrov jako Tuscové či Tusciové a alpský areál byl obýván Fanisy. Za současného stavu znalostí opírajícího se o informace starých manuskriptů  lze důvodně předpokládat identitu Ligurů s hlavní větví lidstva páté éry- Adamah Kadmon, tím i s kromaňonským lidem, potažmo kavkazským lidem( dle „ Germane“). V Evropě se tak vytvořilo podivuhodné souručenství nemající do té doby na Zemi obdoby, založené na duchovní i fyzické symbióze polobožské entity danajských Hadů s novou lidskou rasou. V rámci této unikátní symbiózy spočívala role Hadů – Dananů ve vůdčí, výchovné a organizační roli duchovní i správní elity vystupující jako králové, šlechta, kněží a učitelé, kdežto lidstvo Adamah Kadmon( Ligurové) přijalo úlohu duchovně svobodného poddaného lidu, zabývajícího se zemědělstvím, řemesly, rybolovem, obchodem a v nutných případech i válčením. Systémovým symbolem Ligurů byla podoba vzpínajícího se koně bílé barvy, kdežto dananským symbolem byla postava obra Gianta s hadími těly místo nohou, nebo spodní polovinu těla mající podobu dračího ocasu. V témže duchu hovoří i Dauzat, když tvrdí, že v dávné Evropě existovala vyspělá civilizace, dávno před Kelty a upomínající na ni početná toponyma, dochované mýty i prastaré písmo a trosky megalitických staveb. O této době nemáme žádné písemné zprávy, protože byly zničeny kataklyzmaty. Původní keltské manuskripty, zaznamenávající přejaté ligurské tradice dnes postrádáme, protože byly zničeny křesťanskými misionáři jakožto nebezpečné pohanské bludy. Je známo, že sám misionář známý jako svatý Patrik zničil 180 manuskriptů irských Keltů. Dochované knihy Keltů pocházejí z raného středověku a vesměs jde o písemné záznamy informací a tradic pocházejících z ústního podání. „ Lebhar na Gabhala“( Kniha vpádů) „Black book of Carmarthen“(12.st.)  Book of Talisien(14.st), někdy citované pod názvem“ Four Ancient Book of Wales“. Z těchto pramenů se dovídáme o invazi 270 Dananů, kteří 300 let po velké potopě slétli z nebe na podivných člunech a o dni Beltaine a ve čtyřdenní bitvě pod vedením krále Nuady porazili domorodé Firbolgy a IRSKO ( Eriu) ovládli. Jelikož jediná stopa, která může přijít v úvahu, je kataklyzma vyvolané cyklem Nimiru v roce 15.679 p. n .l. můžeme s opatrností předpokládat datum příchodu Dananů do Irska kolem roku  15.379 p.n.l.  O identitě Firbolgů se stále vedou spory, pravděpodobně šlo o některou entitu Atlanťanů, která unikla zkáze při kataklyzmatu a uchýlila se na ostrov.  Uvádí se dále, že Danani přišli ze vzdálených zemí sídelních měst Findias, Gorias, Murias a Falias, přičemž Nuada byl náčelníkem či králem Findiasu, Lug pocházel z Goriasu a Dagda z Moriasu. Identifikace těchto měst se zatím nedaří, jediné, co je dnes známo, se odvíjí od pravděpodobné totožnosti krále Luga s pohádkovým Krakonošem a dle toponym odvozených od jmen Lug( luž, luh…)  lze zhruba vymezit jeho království na českou kotlinu, část území dnešního Polska, přiléhajícím ke Krkonoším a Sovím horám a snad i území Moravy a Slezska. Pokusy o vymezení polohy sídla Luga (Goriasu) se zatím nesetkaly s úspěchem. Některé indicie naznačují, že by Gorias mohl být identický s Obřím hradem (u Kašperských Hor), Sovími horami nebo hradem Zvíkov a jeho blízkého okolí. Jméno dananského města Falias je sémanticky blízké jménu entity Dananů  sídlících v jihovýchodních Alpách obývaných „ Falisy“ či „ Fanisy“. Nelze ale vyloučit, že město Falias je totožné se jménem mýtického magického střediska dananských mágů, jehož jméno bylo „Fail“. Město Fail bylo situováno kdesi v podzemí centrální Šumavy a byl v něm uchováván zázračný kámen LIA FAIL nebo GAR RAYETA. Tento zázračný kámen byl také pojmenován jako „ Poradní kámen“, „Kámen rozhodování“ nebo „Kámen bohů“ a podle tradice měl obdobný účel jako mýtický grál. LIA FAIL si danajští exulanti přinesli s sebou do Irska. Když  Danany usídlené v Irsku porazili a vytlačili gaelští Milesiané (Keltové), zbytek Dananů odplul na západ do země TIR NAN OG a tím mizí poslední stopy jak po Dananech, tak po zázračném LIA FAIL. Keltské pověsti vyprávějí , že Danané ovládali magii, vlastnili podivné nebezpečné zbraně, zabývali se s oblibou hudbou a poezií, ovládali písmo, byli výbornými metalurgy, řemeslníky, mořeplavci, ovládali tajemství stavby létajících člunů, na nichž létali do vzdálených zemí. Keltové považovali Danany za velmi vlivné prabohy nadřazené i bohům keltské tradice pocházejících z keltské pravlasti. Počátek dynastie počínali Keltové pramatkou Danu či Dananou, někdy zmiňované i jménem Anu, kterou uctívali jako Velkou Matku. Za manžela bohyně Danu a otcem danajských králů byl považován bůh Dagda. Král Lug je synem Kiana a Ethie, vnukem Dagdy je míněn bůh lékařství, vědy, umění a písma Ogma (Ogama) a dcerou Dagdy je bohyně Brigita (Brit). Za kralování Luga zvaného Ildana (vznešený) kulminoval rozkvět danansko- ligurského společenství v celém evropském areálu od Atlantiku po západní Řecko a Karpaty. Tato prastará euroindická civilizace předchází o tisíce let nejstarší expanzi Indoárjů do Evropy, dávno před civilizací Egypta, Sumeru, Babylónu a Řecka, přičemž o ní současná historiografie nic neví, nebo nechce vědět. Značné problémy provázejí snahu o vytvoření alespoň přibližné časové mřížky události, o níž víme jen to, že zanikla v důsledku porážky v závěru démonských válek a kataklyzmatu v roce 15.679 p. n. l. V knize „ Bohové a apokalypsy“ jsem podal dostatek důkazů či alespoň závažných indícií, které dokazují identitu řeckého Hérakla s védským Parašurámou( Rámou kšátriou), který vojensky rozdrtil Mongoly a jejich Nagolianské císařství, poté porazil  Ásy a deportoval je na sever Evropy, vytlačil Danany z Evropy a poslední útok proti atlantským Toltékům neukončil vítězstvím, protože vítězem bylo Nimiru a zuřící živly v r. 15.679 p.n.l., které bitvu ukončily zničením obou protivníků.

LIGUROVÉ- termín „ ligur“( ligar) má význam „ člověka pracujícího na zemi“, čili rolníka potažmo i chovatele a pěstitele užitkových zvířat. Částice „lig“ znamená „člověk“ částice „ar“ zemi či půdu, „aara“ vodní tok, řeku. Zřejmě dříve byl obsah pojmu „ligur“ širší a zahrnoval všechny druhy řemesel, obchodníky, rybáře i vojáky. Ligurové znali konstrukci pluhu s radlicí a obracečem (plugh) (glyf v dolmenu v Locmariagueru). Používali i mechanické sekačky na trávu a obilí (glyf na kameni v Trevíru). Vyráběli vozy, vozíky a různé druhy kolových přepravníků, stavěli pro ně pevné silnice, dávno před Římany. Byli skvělými staviteli lodí říčních i pro plavbu po oceánech a k lovu ryb ( singoty). Ovládali rozličné stavební techniky, ať již kladení na „sucho“ či spojování kamenů pomocí pevné a houževnaté vápenné malty, hl. při stavbě mostů, věží či vysokých budov. Tyto znalosti od nich později převzali především Keltové, ale i Římané a Germáni. Univerzálním symbolem Ligurů byl čtyřlístek se stopkou. Jednotlivé lístky představovaly rolníky, řemeslníky, obchodníky a vojáky, stopka pak představovala duchovně vyspělé vůdce (náčelníka, kněze, krále) obvykle náležejícího k Dananům. O Ligurech hovoří  Julian v knize „ Historie de la Gaule“ – oproti velmi vysokým Dananům  měli Ligurové zřetelně menší , podsaditější robustní konstrukci kostry a svalů, byli velmi otužilí , výkonní a vytrvalí, odolní vůči stresu a silou se vyrovnali velkým zvířatům. Při lovu a v boji s oblibou užívali prak zvaný „ tatlum“, který od nich přejali Římané. Ligurové byli odvážní mořeplavci a rybáři, typická pro ně byla láska k půdě, rodné zemi i ke svobodě.  Každému pokusu o zotročení či uvedení do poddanství se tvrdě bránili, a to i za cenu ztráty života nebo těžkého zranění. Ze žádné ligurské země nikdy Ligurové nepodnikli kořistnické výpravy, sami nezahájili nikdy válku proti sousedům, ale pokud byli ze svého území silou vytlačeni, vraceli se zpět při nejbližší příležitosti. V takovém mírumilovném chování se projevoval hluboký duchovní vliv dananské elity, která zavrhovala násilí, zotročování a války. Ligurové vyráběli zvláštní kamenné sekyry mající jen obtížně otupitelné ostří, které daleko předčily i tehdy dostupné ocelové břity. Zřejmě „ hobité“( periani) z trilogie „ Pán prstenů“ J. R. R. Tolkiena přesně odpovídají popisu Ligurů, kdežto Eldarové jsou Danani. Ligurové byli nejen dobrými staviteli, ale i vynikajícími kameníky a pravděpodobně u nich začíná ideový princip gotické architektury (správně goetické) a na jejich odborné zkušenosti vyrostly později antické a především středověké stavební i kamenické hutě, opírající se o duchovní nadstavbu, která později přešla do ideje zednářství. Podle mnoha indícií rozkvět  danansko- ligurské symbiózy na našem území dosáhl vrcholu přibližně v období vlády krále Luga a podle rozšíření dochovaných toponym s částicemi „ lug“, „luh“, „luč“, „luž“, „lub“ či „lab“ můžeme usuzovat na rozsah jeho říše. Lužické hory, Lucké pole, Lužnice, Záluží, Luhačovice, Lužiny, Lukov, Lukavec, Luhy…. Z téhož zdroje pocházejí i prastará toponyma obsahující částice „kar“, „gar“, „kan“- označující takové pojmy jako kámen či horu nebo pohoří- např . ve  jménu hor Krkonoš, pocházejícím z dananského Karkanu či Garkanu( Obří kameny či Hory obrů). Dle zákonů topomastiky jsou dědictvím po dananské  říši obřího krále Luga i jména obsahující částice „ogh“, „ohř“- řeka Ohře známá ve tvaru  Oghara či Ogmara. Jsou to i prastará toponyma obsahující části „ dun“, „dan“- řeka Dunaj ( Danuaara= řeka Dananů). Jméno řeky Labe je připomínkou královského majestátu Luga( Lugaara) jméno Vltavy pochází z Valaara ( Svatá řeka), jméno řeky Isaara má původ v názvu používaném pro železo ( isar) těžené v Železných horách. Jméno hradu Střekov nedaleko Ústí nad Labem bylo původně  Caruborg  od původního prastarého jména Caburgion znamenající nedobytnou skalní pevnost. Rovněž Kelty přejatý a deformovaný název pohoří Šumavy „ Gabréta“ má velmi starý původ a souvisí se jménem divotvorného kamene „ GAR RAYETA“, který měl být uchován a střežen kdesi v podzemí centrální Šumavy. Tato toponyma a mnoho dalších, byla převzata a uchována díky Keltům, kteří je opět předávali spolu s ústními tradicemi později příchozím Nýsům. Podle dostupných zpráv, jejichž spolehlivost nelze běžnými způsoby ověřit, obývaly oblast Čech, Moravy a Slezska a západního Slovenska dnes beze stopy zaniklé kmeny Habraminů, Juriků, Dabudů, Jeronýmů, Dabilů, Charidů oblast severovýchodních Alp až po Šumavu obývali Faliasové či Fanisové, z jejichž města Falias si Danané přinesli s sebou do Irska posvátný kámen „ LIA FAIL“, o němž byly tradovány pověsti, že jeho prostřednictvím hovoří s kněžími bohové. V oblasti dnešních Čech a Moravy také existovala stará duchovní střediska Dananů. Jedním z nich je pražský Vyšehrad tvořící s územím dnešního Pražského Hradu uzavřený silný energetický komplex. Druhým duchovním střediskem byl moravský Hostýn a silný energetický komplex tvořený Petrovem a Špilberkem. Mimo tato hlavní duchovní střediska existovalo velké množství méně významných a většinu z nich využívali později Keltové jako své nemethony.  Na místech keltských nemethonů stavěla i křesťanská církev své sakrální stavby, zejména kostely, kláštery a duchovní azyly. Jednalo se obvykle o místa, kde z podzemních zlomových systémů vyvěrala pozitivní složka terestrické energie. Tato energie příznivě působí nejen na kontemplaci, ale má také významné regenerační a léčivé účinky. Mezi nejúctívanější a nejváženější místa patří především Svatá hora u Příbrami, hradní kaple na Karlštejně, chrám v Panenském Týnci, kaple na Řípu, Velehrad, chrám sv. Víta na Pražském hradě, Sepekov, Sázavský klášter a …. Na některých místech již energetický zdroj časem velmi oslabil či zcela zanikl, jako se stalo v lokalitě Blaníku, Žďáru u Rokycan, Plešivci, hradu Zvíkov. Danansko - ligurská civilizace důsledně používala pohřeb žehem a popel mrtvých byl rozptylován do řek či lesů. Danansko- ligurské souručenství však přispělo všelidské civilizaci také vynálezem písma, jeho uspořádaní v použitelnou abecedu a vytvoření dostatečné slovní zásoby. Paleografie, která se zabývá starými písemnými artefakty, je toho názoru, že evropské písmo se vyvinulo z původní fénické abecedy, kterou převzali a rozvinuli Řekové pod pojmem“ FOINIKEIÁ“, což se opírá o údaje Homéra. Nejstarší z nalezených fénických nápisů pocházejí z Babylonie ze 17. až 16. st. p.n.l. Podivné je to, že Kananejci (Féničané) používali ještě v 2. tisíciletí p.n.l. klínové písmo a jako jazyk akkadštinu. Problém původu evropského písma trval do té doby, než byly nalezeny písemné artefakty iberského písma, jehož abeceda sestává ze 30 znaků, přičemž texty se zapisují zprava doleva a shora dolů, jak lze zjistit z nálezů  v lokalitě v portugalském Alvau o stáří , odhadovaném nejméně na 5.000 let. Celou krásně vyvedenou, umně sestavenou konstrukci o původu evropského písma nakonec zbořil nález francouzského sedláka E. Frandina z r. 1924 na poli u osady Glozel. Nalezl zde při orbě rozličné artefakty nesoucí písemné znaky téměř identické s fénickou abecedou, až na to, že stáří artefaktů z lokality Glozel  S. Reinach odhadl na období mladší doby kamenné.  Archeolog A. Breuil prováděl systémovou analýzu znaků z Glozelu a stanovil jejich stáří přibližně na 7.000 let.  Spolu s tabulkami, kameny a pálenými cihlami nesoucími písemné znaky byly v lokalitě Glozel  nalezeny také opracované sobí kosti. Sobi ale prokazatelně v Evropě vyhynuli před 12.000 lety, což zřejmě způsobilo kataklyzma v r. 9. 564 p. n. l. (před 11.562 lety). Značné stáří písemných znaků nalezených v severozápadní části Iberského poloostrova ukazuje, že iberské písmo musí být mnohem starší než 6.000 let, přičemž ale dnes nelze odhadnout, jak dlouho předtím již bylo běžně používáno. Znamená to, že Evropa měla své vyspělé hláskové písmo mnoho tisíc let před vznikem klínového písma, které má náležet nejstarším písemným záznamům na Zemi. Díky systémové analýze bylo možno dojít k poznání pravděpodobné existence prastaré danansko- ligurské civilizace na evropském území, od níž pochází nejen nejstarší světový grafický systém (abeceda), ale i architektonika megalitických staveb, přetrvávající řemeslné znalosti a patrně i některé odrůdy užitkových rostlin a zvířat. K historickému odkazu této staré civilizace musíme počítat i toponyma, dochované slovní významy a také bohatství bájí a mýtů udržované mezi prostým lidem. Je nesporné, že na uchování a přenosu tohoto bohatého odkazu do našich časů mají zvláštní  podíl Keltové, zčásti Římané i Germáni. Několik významů přejatých latinou a němčinou: 

 BURGION- opevnění, nejčastěji na vrcholu hory, pevnost, hrad

( něm= burg), častá koncovka místních starých názvů upomínající na dávnou existenci opevněné stavby (burg-, berg-, perk-)  ISARNO- železo (něm. Eisen)

   KARPENTUM- vůz či kára (lat. Carpentum)    

SAGI- sako, krátký kabát, plášťík

LANCIO- kopí( lat. Lancea)

DUN- ohrazené místo pro obchodní výměny, týn, město s opevněním s trhy ( Týn n. Vltavou, Týnec n. Labem, Horšovský Týn, Týniště  n. Orlicí, Týnec n. Sázavou)

ARGANTO- stříbro (lat. Argentum)

STAN- cín ( lat. Stannum)

LUH- jezero,mokřina, zvodněná louka

AARA- řeka

IVO WIESNER

„ POUTNÍCI DO ZEMÉ ANDĚLŮ“