Vzestup křesťanství v Římě

a jeho měnící se vztahy ke státu- v období od Konstantinova ediktu, povolující křesťanství v roce 313n.l, přes jeho povýšení na oficiální náboženství v roce 380, až po zákaz všech dalších vyznání z roku 392.

V této době byl nastaven kurz, kterým se od té doby řídilo. Právě tehdy, uvádí Drake, „militantní křesťané“ nejprve ovládli a pak definovali křesťanské hnutí jako takové. V deseti letech po Konstantinovi se církev stávala tím radikálnější a ochotnější sahat k donucovacím prostředkům, čím byla silnější. Klade si otázku „ Co se vlastně stalo s křesťanským hnutím a proč v něm převážilo militantní křídlo“? Během prvních tří století našeho letopočtu sestávalo „křesťanské hnutí“ z mnoha různých sekt, jež se všechny považovaly za Kristovy následovnice vzdor svým protichůdným názorům. Na jednom konci škály stáli ti, kteří jako gnostikové odmítali Starý zákon, Nový zákon interpretovali alegoricky a v rámci dualismu nevěřili, že se Kristus zrodil v těle a že byl ukřižován. Tolerovali co největší rozsah zjevení a inspiraci u jednotlivců a neměli potřebu vnucovat svá dogmata jiným. Přestože si činili nárok na to, že jsou původní křesťané a strážci pravé, apoštolské posloupnosti, nebyli jejich sympatizanti vystavováni nátlaku, či donucování, ale procházeli procesem osobní zkušenosti, skrze níž dospívali sami ke spásnému poznání pravdy. Netrvali navíc na tom, že existuje jen jediná, exkluzivní cesta ke gnózi. V tomto smyslu všechny gnostické systémy odmítaly slepou poslušnost jakémukoli dogmatu spojovanou navíc s nesnášenlivostí k přesvědčení druhých. Na druhém konci škály, říká Drake, jsou „militantní křesťané“, katolíci a jejich biskupové, kteří své nejdůležitější mocenské centrum zřídili v Římě, počátkem 4.st.  n. l. poté, co dosáhli Konstantinovy přízně. Také oni o sobě tvrdí, že jsou původními křesťany a držiteli pravého apoštolského následnictví. A právě na výlučném základě jejich doktrín a přesvědčení se během několika následujících desetiletí zformovalo to, co dnes považujeme za „křesťanskou církev“. Přijímají Starý zákon, Nový zákon interpretují s neoblomnou doslovností, věří v Kristovo vtělení, ukřižování a zmrtvýchvstání. Věří, že všichni věřící budou rovněž vzkříšeni v těle. Odmítají dualismus, zakazují jakoukoli svobodu jednotlivých zjevení a inspirací a jsou přesvědčení, že je jejich povinností vnucovat svou víru ostatním. Jde jim o to, aby v jejich kongregacích panovala úplná a bezvýhradná víra v jedinou neomylnou doktrínu, kterou učí. Od počátku jsou pro ně charakteristické- dogmatismus, vynucování slepé poslušnosti a zuřivá nesnášenlivost a intolerance k přesvědčení druhých. Proč však zvítězilo militantní křídlo? Drake odpovídá- militantní křídlo získalo přístup k donucovacímu aparátu státu. V důsledku Konstantinových pragmatických výhrad a skrupulí ohledně perzekuce pohanů byly dogmatické tendence katolických biskupů již během několika desetiletí imperiální přízně soustředěny výhradně do boje proti herezi. V tomto boji pak církev pokračovala s umanutou zuřivostí i ve 13.a 14.st., kdy zničila katary a následně pak až do konce 17.st a po celou dobu byli běžně heretikové v Evropě  upalováni na hranici.

      Zdroj: H.A.DRAKE, profesor historie na University of California